Tři Jurečkova ekonomická neštěstí

Hlavním bojovníkem proti drahotě by zjevně rád byl ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka. V poslední době byl u návrhu nebo realizace hned několika protikrizových či protiinflačních kroků. Spojuje je jedno: ač ministra dostávají do titulků médií, vesměs jsou nešťastné a chybí jim skutečné ekonomické a sociální opodstatnění.

V neděli Jurečka v televizi Prima CNN News vypustil balonek kurzarbeitu. Kurzarbeit znamená, že by stát přispíval firmám a podnikům na mzdy jejich zaměstnanců tak, aby je z důvodu případného omezení výroby nebyly nuceny propustit.

Kurzarbeit měl svůj smysl v době pandemie. Tehdy nastalo omezení výroby ze zdravotních důvodů: státu se jednalo o to, aby se covid dále nešířil a nedošlo k přetížení nemocnic, takže zavedl restriktivní opatření a v řadě firem a podniků se citelně omezila výroba, leckdy i spontánně, tedy dobrovolně ze strany firem a podniků samotných.

Nyní je situace jiná. Energetická drahota tu může být až několik let. Například belgický premiér Alexander De Croo v minulém týdnu varoval, že až deset nadcházejících zim bude těžkých, právě kvůli drahým energiím.

Stát tedy musí hledat dlouhodobá řešení drahých energií. Kurzarbeit je opatření, které přechodně zachraňuje pracovní místa. V době pandemie existovalo „světlo na konci tunelu“ v podobě vakcíny, nyní žádné takové „světlo“ vidět není.

Státy – i na úrovni EU – mají možnost zlevnit energie. Například pozastavením obchodu s povolenkami, přetnutím navázání burzovních cen elektřiny na ceny plynu, zastropováním cen povolenek, přehodnocením takzvané taxonomie EU a agendy celého Green Dealu. V českých podmínkách se lze bavit o rozdělení ČEZ a o zestátnění jeho části, která má v gesci cenotvorbu. To jsou opatření, která by měla předcházet úvahám o kurzarbeitu.

Za současné situace je Jurečkovo vytažení karty kurzarbeitu populistickým „plácnutím do vody“. Pokud zůstanou energie drahé delší dobu, kurzarbeit je jen házením peněz do černé díry. Nelze po několik let zachraňovat pracovní místa, když výroba kvůli drahým energiím nebude rentabilní a daná firma či podnik po ukončení případného kurzarbeitu, třeba i za několik let, nebude už nikdy více ze svých vlastních zdrojů konkurenceschopná. Kurzarbeit by tak udržoval při životě takzvané zombie firmy a podniky, a to za cenu dalšího obrovského nárůstu zadlužení.

Je třeba řešit příčinu problému. Tedy drahé energie. Kurzarbeit by pouze na dluh překrýval důsledek problému.

Kývnutí na požadavek odborů

Jurečka u ekonomů nemůže bodovat ani tím, že v minulém týdnu kývl na odborářský požadavek dalšího navýšení platů jak zaměstnanců veřejného sektoru, tak ale i těch ve státní službě. Celkem jde o zhruba 365 tisíc lidí. Opatření totiž vytvoří mírně vyšší inflační tlak, než s jakým ve své nejnovější prognóze počítá Česká národní banka.

Prognóza centrální banky, finalizovaná ve druhé polovině července, totiž zohledňuje jen předpokládané navýšení mezd o deset procent pro pracovníky s nejnižšími příjmy v takzvané první platové skupině (nepedagogičtí pracovníci ve školství, zaměstnanci, kteří nejsou pod státní službou, oblast kultury a další), které by mělo být v platnosti od 1. září 2022 a mělo by se týkat asi 300 tisíc zaměstnanců. Prognóza přitom současně počítala s tím, že zbylým zaměstnancům ve státním sektoru by měly být mzdy do konce roku zmrazeny.

Zvýšení platu o deset procent se však dočkají právě i zaměstnanci pod státní službou. Vláda je tak štědřejší, než předpokládala prognóza ČNB. Oproti prognóze je totiž okruh lidí, kteří od příštího měsíce dostávají přidáno, o zhruba 65 tisíc osob širší. I proto lze očekávat, že letošní celoroční inflace bude nakonec vyšší než 16,5 procenta, což je údaj ze zmíněné nejnovější prognózy ČNB.

Splátky hypoték

Třetím neštěstím, u něhož v poslední době „asistoval“ Jurečka, je jeho návrh, aby vláda do výpočtu příspěvku na bydlení zahrnula splátky. To přitom v době, kdy Češi splácí své hypotéky nejvzorněji v celé historii. Návrh tak postrádá valný smysl.

Z nejnovějších, červnových údajů České národní banky plyne, že podíl nesplácených nebo jinak problémových hypoték (takzvaně nevýkonných) je nyní nejnižší v celé historii sledování, tedy od roku 2002. Tento podíl totiž v červnu představoval jen 0,62 procenta na celkovém objemu hypotečních úvěrů.

Důvodem rekordně nízkého podílu nesplácených hypoték jsou nízké úrokové sazby uplynulé řady let, ale také ekonomická prosperita a nízká míra nezaměstnanosti, které tato léta provázely. Nezaměstnanost nerostla dokonce ani během pandemie, kdy naopak citelně zlevnily hypotéky, což rekordně zvýšilo zájem o ně.

S velmi výrazným růstem úrokových sazeb v posledních zhruba dvanácti měsících se dostavilo mohutné zdražení hypoték, až na průměrnou úroveň nad šesti procenty. V příštích měsících a letech se tak dostaví nárůst podílu nesplácených hypoték. Lidem totiž budou končit úrokově výhodné fixace ze zmíněné éry velmi nízkých úroků. Zároveň je třeba od příštího roku počítat s citelnějším růstem míry nezaměstnanosti, neboť firmám kvůli inflaci rostou náklady, například na energie, a zároveň se zhoršuje odbyt, jelikož drahota nahlodává také kupní sílu jejich zákazníků a odběratelů.

Současný rekordně nízký podíl nesplácených hypoték je tedy neudržitelný. A je jen otázkou času, zřejmě již poměrně blízkého, než opět začne narůstat. Ani to však neopodstatňuje začlenění splátek hypoték do výpočtu příspěvku na bydlení, které navrhuje ministr Jurečka.

Poskytování hypoték v ČR reguluje České národní banka. Nyní již zákonnou formou. Dříve, před pandemií, tak činila na bázi doporučení. Ale ani v době, kdy žádná regulace ČNB v tomto směru neexistovala, fatální problém českého hypotečního trhu nenastal. Například v době světové finanční krize let 2008 a 2009 a v rocích, které ji následovaly, nemusela být ani jediná banka v ČR kříšena z peněz daňových poplatníků. Přitom ve většině zemí EU tomu tehdy tak být muselo.

Jinými slovy, tuzemské banky jsou v poskytování hypoték obezřetné, a to dlouhodobě. A dá se říci, že srovnatelně obezřetné, ba dokonce obezřetnější než banky v nejvyspělejších světových ekonomikách. Ostatně i proto se v českém bankovnictví zmíněná globální finanční krize, jež začala v USA jako krize hypoteční a zasáhla celosvětově trh hypoteční i realitní, prakticky nijak neprojevila. Česko do recese vehnala až následná ekonomická krize, související například s poklesem investic či exportu do zemí, které finanční krize přímo zasáhla.

Zmíněná dlouhodobá obezřetnost českých bank, v posledních letech navíc ještě doprovázená regulací hypoték v podání ČNB, tak zajišťuje, že se hypotéky v Česku dostane vskutku jen těm žadatelům, kteří jsou dostatečně finančně zajištění, aby ji mohli bez problémů splácet. Samozřejmě, splácení hypotéky je záležitost na několik desetiletí. Během nich se může stát řada věcí, které splácení znesnadní, ba dokonce znemožní, jako je ztráta zaměstnání, vážné onemocnění, rozvod atp.

Žádný z takových dějů však nemá systémovou povahu. Systémovou záležitostí se může stát třeba nezaměstnanost, ale to by její míra musela být alespoň kolem dvaceti procent. Tomu je Česko, s nejnižší nezaměstnaností v EU, na hony vzdáleno. A ani v době globální finanční krize a následných recesí v ČR nevystoupala míra nezaměstnanosti ani k poloviční úrovni, tj. nedosáhla ani deseti procent.

Takže i když lze očekávat nárůst nesplácených hypoték v příštích měsících a letech, nepůjde podle všeho o nárůst živený nějakým systémovým zhoršením platebních možností českých domácností. Proto tedy ani nemá smysl zahrnovat splátky hypoték do výpočtu příspěvku na bydlení. Protože už zmíněná obezřetnost bank, případně uvedené regulace ČNB, dostatečně „odfiltrovaly“ rizikovější domácnosti, které tak hypotéku ani nemají.

Právě tyto domácnosti – a samozřejmě domácnosti, jejichž členové si o hypotéku nikdy ani nežádali, protože by na ni neměli šanci dosáhnout – reprezentují ty, které jsou tváří v tvář současné energetické drahotě a rapidní inflaci nejzranitelnější. Těm ale stát z logiky věci nepomůže tím, že splátky hypotéky zahrne do výpočtu příspěvku na bydlení. Protože tyto domácnosti zpravidla žádné hypotéky nemají.

Ekonomicky i sociálně by tedy mělo daleko větší opodstatnění, pokud by vláda čistě jen navýšila, třeba i podstatně, takzvané normativy příspěvků na bydlení. To znamená, že výpočet výše příspěvku na bydlení by i nadále zahrnoval jen to, co zahrnuje už nyní, tedy náklady na nájemné, energie, vodné a stočné a další poplatky spojené s bydlením. Ovšem nikoli splátky hypoték. Jestliže by došlo k navýšení normativů při zachování stávajícího způsobu výpočtu, rozšíří se smysluplně okruh lidí, jimž vláda adresně pomůže, a také samotná výše zacílené pomoci.

Sečteno, podtrženo, Jurečkovy ekonomické návrhy z poslední doby jsou střelbou mimo terč, kterou však na sebe ministr mediálně upozorní. Takže z jeho hlediska se patrně trefují do černého.