Leni jde do války.  Epizoda stará 80 let

Německý vpád do Polska, po kterém následoval vpád sovětský, měl být zdokumentován na nejvyšší umělecké úrovni. Měla se o to zasloužit sama Leni Riefenstahlová, velká hvězda německého filmu, novátorka a experimentátorka, vyznavačka krásy a čistého umění. Sama se začátkem září 1939 přihlásila na frontu, plna touhy být u toho a dokumentovat vítězné tažení německých vojsk, triumf vůle a odhodlání, jež zachytí na filmový pás a udělá z něj pak film–dokument, který se bude promítat stovky let.

Hezky se na to připravila a oblékla: opatřila si uniformu, v níž vypadala jako elegantní partyzánka, která nakupuje na Rue de Rivoli v Paříži, jak to popsal generál Erich von Manstein, který u toho byl. Měla revolver a za opaskem dýku, tmavě zelenou vojenskou blůzu a dokonale střižené kalhoty, v nichž se její sportovní tělo dobře vyjímalo. V dobré náladě, s vědomím, že se právě tvoří dějiny, dorazila s několika spolupracovníky „speciálního filmového oddílu Leni Riefenstahlové“ na frontu do wehrmachtem krátce předtím obsazeného města Końskie ve středním Polsku. Bylo 12. září 1939.

The famous image of Leni #Riefenstahl witnessing the massacre of Polish Jews at Końskie in September 1939. Distraught, no doubt, by the yawning gulf between Nazi aesthetics and the murderous reality of the German occupation of #Poland. #WW2 pic.twitter.com/w2hm4M5yZd

— Roger Moorhouse (@Roger_Moorhouse) June 15, 2019

A tam její válečné dobrodružství také skončilo. Stačilo totiž málo. Riefenstahlová se stala svědkem scény, která se pak odehrála ještě tisíckrát. Jenže u téhle byla slavná filmařka. Němečtí vojáci přinutili skupinu Židů, aby vykopali hroby pro čtyři vojáky wehrmachtu, kteří padli při obsazování města. Zřejmě se chystala odplatná exekuce. Ještě dřív, než k ní došlo, začali Židé zřejmě v panice prchat, načež velitel dal povel ke střelbě, při níž bylo zabito dvaadvacet civilistů. Běžná scéna, na které bylo přece jen jiné snad jen to, že se odehrála na začátku války – a že u ní byla Riefenstahlová.

Její reakci zachytil na fotografii jeden voják, známé je jeho jméno, Helmut Freitag, který Riefenstahlovou po válce kontaktoval a fotografii jí ukázal. Ona ji pak používala jako důkaz své neviny. Je na ní obklopena skupinou německých vojáků, kteří hledí nejspíš směrem k masakru. Ten v popředí je jako by bez výrazu, mladík po pravici hledí užasle, trochu starší muž s knírkem se otáčí a zároveň jako by ji chránil tělem. Na ní je vidět, že pohled oním směrem je nad její síly. Tvář zkřivenou úlekem a děsem, v očích zřejmě slzy, hrůza jí stáhla obličej do hysterického šklebu. Je to vlastně lidská reakce na něco, co asi nepředpokládala, že uvidí na vlastní oči, přičemž je otázka, co asi ta nacistická umělecká kráva čekala? Že válka bude takovou trochu napínavější olympiádou? Že se tam budou armády kavalírsky zdravit a dávat si přednost ve dveřích. Že na sebe občas vystřelí, ale to hlavně pro zesílení uměleckého efektu?

Riefenstahlová po masakru už zřejmě neměla sílu setrvat na frontě a vzdala i své plány filmařské i když v dobývaném Polsku ještě zůstala. Po válce a ve svých pamětech o tom různě mlžila, ale pravda je taková (píše o tom v kapitole o režisérce Jonathan Petropoulos v knize Umělci za Hitlera), že se 19. září setkala v Gdaňsku s Hitlerem, se kterým povečeřela v hotelu Casino. Svému obdivovateli a příznivci prý vylíčila, co viděla, načež Hitler jí slíbil, že věc bude vyšetřena a viníci potrestáni – přičemž si nejspíš myslel: to víš, že jo, ty jalovice. Ve skutečnosti 4. října udělil všem vojákům, kteří se účastnili vraždění židovských civilistů, amnestii. Riefenstahlová byla ještě svědkem jeho triumfálního vjezdu do dobyté Varšavy 5. října, který nejspíš již opět s nadšením v očích sledovala. A natáčela. Skutečností ale je, že tím její frontová historie končí. Vrátila se do klidu Říše, do svého alpského sídla, kde se opět věnovala svým snům o filmové kráse a dokonalosti. Jak to tak u tohoto druhu citlivých uměleckých krav či koz bývá.