Vlčí máky s drápy Josefa Mánesa. Kam zmizela bradavka?

Jsou dvě základní otázky českého malířství soustředěné v jednom obraze. Kdo byla Mánesova Josefina a kam jí zmizela bradavka. Měla by být na levém ňadru, které je prostě jen takovým krásným růžovým oválem, ale není tam. Pravé je anatomicky v pořádku, je z profilu a věc se tam jasně rýsuje. Levé prso je však jako tvář bez oka. Nebo bez úst. Argument, že je ňadro na onom místě zakryto draperií, neobstojí, neboť je z větší části odkryté, a tedy by mělo být kompletní. Ale není. Jen se na ten obraz podívejte. Proč to tam Mánes nenamaloval? Měl k tomu nějaký důvod. Znamená to něco?

Volím záměrně tento dryáčnický či bulvární úvod, abych vyvolal aspoň trochu napětí při pokusu o připomenutí malíře, kterého každý přece nějak zná a myslí si, že na něm nic zvláštního není, ba že je nudný jako celé to naše národní obrození. Josef Mánes… To jméno je povědomé i těm, kteří se o malířství, navíc v tom nudném 19. století, nezajímají, ale přesto ho nějak evidují, aspoň tomu zvuku jmen národních klasiků: Němcová, Smetana, Neruda… nemohli uniknout. Možná si ho trochu pletou s Alešem, který také uměl namalovat hezká ňadra, svalnaté Slovany a koně a byl to vlastenec. Znají to jméno ze školy, myslí si, že jim visel na zdi, i když tam se jim možná plete s Politizujícím kovářem Jechem Karla Purkyně, ostatně Mánesovým dobrým přítelem.

Možná většina ví, že vymaloval to zlaté kolo na orloji, jenže na něj není zespoda moc vidět a také na něj prší a fouká, takže se musí každou chvíli vyměňovat. A asi každý, nejen z Prahy, slyšel o Mánesově mostě, u kterého stojí jeho socha, a o Galerii Umělecké besedy Mánes, tedy o té funkcionalistické krabici, která stojí nad vodou u Žofína na místě Šítkovských mlýnů, kam Mánesův děd přišel koncem 18. století jako tovaryš z Radnic, malého města na sever od Plzně. Jeho potomci, celá pražská rodina Mánesů, pak, dalo by se říct, ovládli české malířství 19. století, dali mu základ a charakter a v postavě Josefa prvního a asi i jediného, snad se to slovo snese, génia.

Josef Mánes má letos výročí: narodil se v květnu 1820, v témže roce jako Božena Němcová (ponechme stranou hypotézu, že byla o čtyři roky starší) a Boženu Němcovou trochu i připomíná. Osudem a vlastně i zjevem v mužském vydání, of course. Oba to byly krásné, v Čechách ne právě časté, zjevy: spíš latinského typu, ona černovlasá se zeleným okem jako horské jezero, on s románsky orlím nosem a štíhlou lebkou. Rozhodně byli výjimeční, přesahovali o několik pater málo rozvinutou, pořád dost „sousedskou“ a bodrou českou společnost – a měli to těžké, tak těžké, že se o tom pak točily filmy a psaly romány, jak to měli těžké a jak byli obětí doby, předsudků, malosti a útlaku.

Celý text si přečtěte na EchoPrime nebo v tištěném Týdeníku Echo. Objednat si ho můžete zde.