Promluvme si, milý Andreji

Italský premiér Giuseppe Conte, který předsedá vládě dvou nepříliš zavedených stran (Hnutí pěti hvězd a Liga), pozval českého premiéra Babiše k „přátelskému rozhovoru“ o přejímání migrantů vylovených ve Středozemním moři. Doprovodil svá slova vysvětlením, že „kdo vstoupí do evropské země, vstoupí do Evropy“.

To je právě jádro problému. Středoevropské země si vesměs velmi dobře pamatují, jak přísně byla zkoumána jejich schopnost bránit vnější hranice proti nelegálnímu pohybu osob a pašování zboží, než byly do Schengenu vůbec připuštěny. Česká republika žádnou vnější pozemní hranici společného prostoru nekontroluje (pouze mezinárodní letiště), ale připravenost Slovenska, Polska a Maďarska byla Bruselem průběžně auditována bez jakýchkoliv úlev. Celý proces adaptace středoevropských států trval tři roky (2004–2007). Balkánští členové EU, tj. Chorvatsko, Rumunsko a Bulharsko, zatím kýžený souhlas ke vstupu do Schengenu neobdrželi a možná ani nikdy neobdrží – a jedním z důvodů je doutnající migrační krize na Balkáně, kde se pozemní cestu nikdy nepodařilo úplně uzavřít. Právě proto je chování Itálie, která dováží tisíce neidentifikovaných lidí od afrického pobřeží na evropský kontinent, pro Středoevropany nepochopitelné a ještě více nepochopitelný je požadavek, aby se s ní ostatní státy o tento nevyžádaný dar podělily.

Nový italský ministr vnitra Matteo Salvini silně verbálně a částečně i fakticky bojuje proti neziskovkám, které provozují převozní službu mezi Libyí a Evropou, ale nemá v tomto směru ani zastání celého kabinetu, jehož je členem. Například jeho vlastní kolega ze strany Liga ministr dopravy Danilo Toninelli dovolil po poradě s premiérem Contem a prezidentem Mattarellou ve středu 11. července lodi italské pobřežní stráže, aby vysadila na Sicílii 67 migrantů, mezi nimiž byly i osoby vyhrožující členům posádky zabitím. Salvini tím prý byl „zklamán“.

Silně protiimigračnímu tónu Mattea Salviniho neodpovídá také skutečnost, že italská pobřežní stráž, která mu jako ministrovi vnitra podléhá, dosud vylovené běžence do Itálie vozí, a to ne v úplně malém počtu. V pondělí 16. července vyložila stráž v sicilském přístavu Pozzallo zhruba 400 migrantů (to jsou právě ti, které chce Conte rozdělit po Evropě včetně České republiky), předtím – ve středu 20. června – tamtéž 522 migrantů, týden předtím – 13. června – tamtéž 932 migrantů. Devátého června umožnili Italové v přístavu Reggio Calabria vylodění 232 migrantů z lodi německé neziskovky Sea-Watch 3. Nejsem si jist, zda je tento výčet kompletní. Tyto případy jsem dohledal během několika minut při psaní.

Proti dramatickým zprávám o odmítnutí lodi Aquarius, která nakonec skončila v Barceloně, tyto „drobné“ epizody v evropských novinách úplně zanikají a v českých se vesměs ani nevyskytnou. A to přesto, že v součtu šlo o dva tisíce lidí přivezených z Afriky do Evropy během pěti týdnů. Člověk si musí klást otázku, proč italské státní orgány dělají či tolerují něco, proti čemu současný ministr vnitra v předvolební kampani tak horlil a ještě horlí, a co touto dvojí hrou Itálie vlastně sleduje.

Výroky českých politických představitelů se málokdy dostanou do zahraničních médií. Babišův odmítavý výrok, že přebírání běženců z Itálie je cestou do pekel, se do nich dostal, nejspíše kvůli tomu, že na západoevropské poměry je netypicky otevřený. Současní západní premiéři by si něco takového nahlas říci netroufli, a to přesto, že někteří z nich v praxi politiku odpovídající tomuto bonmotu provozují (v Rakousku Sebastian Kurz, v Dánsku Lars Løkke Rasmussen). Nečekané pozvání do Říma má s touto mediální vlnkou pozornosti nepochybně dost společného. Na rozdíl od Orbána či polských politiků není Babiš obvyklým původcem evropských bouří ve sklenici vody.

Do Říma se tradičně chodívalo pro pokání. Babiš tam podle všeho pro pokání nezamíří. Pokud se jejich schůzka vůbec uskuteční, Guiseppe Conte je příliš malý pán na to, aby mohl Babišovi dávat nějaké nabídky, které se neodmítají (třeba dotační). Zadlužená Itálie, která je vzhledem k netypickému složení své vlády beztak v EU v nejistém postavení, může maximálně naléhat, prosit a přemlouvat.

Jednou z konstant ve dnes již tříletém sporu Západu a Východu o přerozdělování migrantů je neschopnost západních zastánců celé myšlenky pochopit, jak hluboké a trvalé nepřátelství tento návrh ve visegrádských zemích vyvolal – jak svojí podstatou, tak nevybíravými snahami jej prosadit přes prvotní „ne“. Z hlediska rizik jde ve středoevropské politice o výbušný materiál první kategorie. Kdyby se Babiš vrátil z Říma s dobrovolně přijatým kontingentem běženců, bylo by to pro něj stejnou politickou sebevraždou, jako kdyby Conte sám vystoupil v italské televizi a přihlásil se k členství v nějaké mafii. Něco takového by nedokázal národu vysvětlit ani Marek Prchal.

Je proto pozoruhodné a pro mne i trochu znepokojivé, že právě Giuseppe Conte, dlouholetý spojenec (i když nikoliv člen) dosti divokého Hnutí pěti hvězd a každodenní spolupracovník Mattea Salviniho, považuje i přesto osobní přemlouvání Babiše za produktivní užití svého času. Od německých či francouzských novinářů už člověk jejich nechápavou konsternaci nad středoevropským odmítáním migrantů očekává; jejich politická bublina je jinde než ta naše a zatím neoslabila natolik, aby dokázali nahlédnout onu odmítavou perspektivu jinak než jako stereotypní případ „xenofobního sobectví“. Ale právě Itálie je zemí, ve které jsou protiimigrační sentimenty velmi silné, takže pro Conteho by česká odmítavá pozice měla být srozumitelná.

Je možné, že tento návrh je klasickou instancí toho, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Ale stejně bych chtěl být „muškou na stěně“ v místnosti, kde ti dva budou jednat.