Ekzém, který se nechce léčit

Autor tohoto článku má velmi silný názor na pouliční sprejování, čmárání, rytí do skel a podobný druh vandalismu. Nezná v Evropě počmáranější a poškrábanější město, než je Praha, která je takhle zohyzděná nejen někde na periferii, ale právě i v centru, na historických domech a důležitých místech, v ulicích, kde žijí třeba i zcela slušní, městsky vypadající lidé. Nesmírně mu to vadí a hrozně tím trpí. Považuje tzv. sprejerství za vážnou nemoc města a jeho organismu, za projev jeho oslabené imunity, za bolestivý a nechutný ekzém, něco jako když má město svrab. A nechce se léčit.

Každá nová čmáranice na fasádě, zdi či výkladu mu způsobuje téměř fyzickou bolest, neurózu, ba i reálnou depresi, byť samozřejmě hospitalizovat se kvůli tomu zatím nechystá. Kromě samotného faktu poničených zdí, zaprasených zákoutí, počmáraných dveří či poškrábaných skel ho zaráží a znepokojuje, možná ještě víc než ty samy čmáranice, skutečnost, že obyvatelstvo to nechává ve značné míře klidným a chladným, že mu nejspíš ty zničené, zneuctěné a znásilněné ulice a zdi zas až tak nevadí, že si na to zvyklo, že to buď nevidí, nebo to prostě bere jako nějakou daň, že se proti tomu nedá moc dělat, neboť to tak prostě musí být, no co, vždyť je to nakonec jedno.

Protože kdyby mu to vadilo, nejspíš by to bylo poznat, mluvilo by se o tom, psalo na sociálních sítích, politici, třeba radní a primátor Prahy, by o tom jednali, přijímali by opatření, nějaký plán a manuál, jak pomoci majitelům, jak jim třeba i zaplatit za opravu, vymyslet, co dělat, jak to museli přece vymyslet i jinde, třeba ve Vídni, která se s Prahou v tom nedá srovnat. Takže by občané o to usilovali a jejich poslanci by vedli nějaké kampaně, nabízeli řešení, jak s prevencí, tak i s nějakou formou obrany. Shodli by se na tom, že přece si nenecháme město a domy, kolem kterých chodíme, ve kterých bydlíme a v nichž žijeme, ničit debilními klikyháky, devastovat dementními šiframi nějakých anonymních tvorů, jejichž ego se potřebuje takhle idiotsky projevit, na mnohem nižší úrovni než pes, který si potřebuje označkovat svou močí rajon. Pes to má instinktivně, což oni sice také, ale ten pes k tomu má docela prastarý důvod, zatímco oni jen nespoutané barbarství.

Jenže pak někteří, často ti vzdělanější, třeba i říkají, že to vlastně nějak k městu patří a že to je projev jeho diverzity a cosi jako street art a bez těch čmáranic by prý ulice byly sterilní a fádní a člověk si díky těm klikyhákům může lépe uvědomovat jakousi subverzivní stránku urbánní multikulturality. Protože ty tagy a piecy, jak se tomu snad říká, jsou po celém světě zhruba stejné, nijak na nich nelze poznat, kdo to dělá, národnost, rasa, gender, takže je to vlastně osvobozující a free a tak nějak.

Prostě takové ty řeči a kecy, kterými lze omluvit každou patologii a každý nesmysl. A možná se ti samí lidé teď kolem Silvestra velmi (na sociálních sítích) angažovali proti rachejtlím a dělobuchům, což by autor i kvitoval, jenže v tom zároveň spatřuje pokrytectví, protože rachejtle a ohňostroje, to není žádná subverzivní kontrakultura, ke které se musí našlapovat opatrně, to je prostá lidová zábava, dosti sice prostoduchá, ba pitomá, ale přece jenom zábava, jejíž nepříznivé vedlejší účinky lze sice mít za prokázané (některým psům to asi opravdu vadí a věřím, že ptactvo z toho taky nemá radost), ale člověk si zabouchá a je na rok většinou uspokojen.

Odpůrci rachejtlí, k nimž by se autor podmínečně i přidal, svým odporem demonstrují právě to, že oni jsou vyspělí a kultivovaní, že rachejtle ke svému uspokojení věru nepotřebují, že je povznese hygienický videomapping, který je bez kouře a zápachu. Rozčilovat se nad počmáranými ulicemi ale nebudou, neboť toužit po čistých zdech a hezkých fasádách je staromilectví, ba dědkovství, jehož se touto lamentací neuváženě dopouští. Jenže autor si nemůže pomoct, je už takový.