Proč nevěřit byrokratickému průvanu

Zdá se, že stavba repliky kostela v Gutech na Třinecku konečně může začít. Stavba, jež se zdála být ukázkou toho, jak byrokracie selhává, je ale právě ukázkou toho, že byrokracie funguje.

Dřevěný kostel Božího těla ze 16. století byl vypálen v srpnu 2017. Mnohdy si stěžujeme na vlekoucí se soudy, ale justice se tentokrát ukázala být rychlejší než státní správa. Žháři – trojice mladíků – jsou dnes právoplatně a definitivně odsouzeni, zamítnuto bylo i jejich dovolání k Nejvyššímu soudu a v jednom případě stížnost k Ústavnímu soudu. Ale ostravsko-opavská diecéze a místní lidé se rozhodli kostel znovu postavit. To by se jim za přispění státu i veřejných sbírek povedlo. Fyzicky už kostel mohl stát. Plány jsou dávno hotové a tesařská firma na Vsetínsku už má kostel dokončený a sestavený. Je připravena ho rozebrat, dopravit na místo a postavit. Ale plán, že by se o Vánocích 2019 v kostele už slavila půlnoční mše, se nenaplnil.

Jenže v zemi s délkou stavebního řízení na 159. místě na světě to tak nemohlo dopadnout. A hlavně je kostel památka. Takže nejdřív trvalo dlouho vyhovět požadavkům památkářů. A pak vyhovět požadavkům hasičů. S těmi se stavebník dohadoval posledního víc než půl roku, předložil několik verzí požárního zabezpečení, jež hasiči opakovaně odmítali. A právě s nimi byl snad nakonec podle poslední, pár dnů staré zprávy dosažen kompromis.

Stěžujeme si, že předpisy jsou neprostupné, že bují, že nás zaplavují. Úředníci jsou tupí, arogantní, nevýkonní, lidé jsou jim lhostejní. Je to ten nejlacinější žánr veřejné diskuse. Vysmívání se úřednímu šimlovi byla forma kritiky, která se směla v mírné formě i za socialismu. Dnes je to cesta první volby pro občana na Facebooku i pro politika bez programu, který chce kritizovat úřad, vládu, Brusel. Až je ta snadnost iritující. Však taky slova „komunální satira“ ve filmové či literární kritice nejsou pochvala.

Ale vždyť ti úředníci dělali přesně to, co od nich chceme!

V necivilizovaných, chudých zemích všemocní podnikatelé, bezohledné globální firmy i tupá veřejnost ničí památky nedozírné hodnoty a znetvořují tváře historických měst. Civilizovaná země se přece pozná podle toho, že je chrání. A není to nějaký výmysl elit, lidé většinou opravdu památky chránit chtějí. Dokonce se dá předpokládat, že v éře globalizace a migrace o to víc.

A samo sebou se rozumí, že jsme proti požárům. Kdo by byl pro požáry? A dřevěných památek shořelo v posledních letech víc, nejen úmyslně zapálených. Hasičský záchranný sbor, v tomto případě správní orgán, nejsou jen úředníci. Jsou to samozřejmě primárně hasiči. A hasiči poznenáhlu nabyli v naší společnosti zvláštního postavení. Profesionálové jsou respektováni. Ale velkou tradici má taky dobrovolné hasičství. Tradičně byli hasiči jednou z páteří místního života už za Rakouska, ale na rozdíl od řady dalších společenských struktur přežili až do dnešní atomizované společnosti. V mnoha obcích a městečkách toho z místního spolkového života moc jiného nezbývá. Jejich důležitost poznáte i podle toho, že si jí všimli politici. Podívejte se na jejich účty na sociálních sítích. Co ze svých výjezdů do terénu nejčastěji prezentují, kde slibují přidat z úřední štědrosti? Po návštěvách domovů důchodců a setkání se špičkovými sportovci to jsou setkání s hasiči.

Takže kdo by mohl být proti hasičům?

V případě kostela v Gutech se spor zanítil na tom, že hasiči požadovali, aby požární čidla kostela byla napojena na jejich pult centralizované ochrany. Buď to, anebo čtyřiadvacetihodinová služba strážného na místě. Řešení navrhované stavebníkem – napojení na pult centralizované ochrany soukromé firmy, jež v kraji zajišťuje požární ochranu asi dvaceti objektů – hasiči odmítají jako nepřijatelné. Při předávání zprávy od soukromé firmy k nim by mohlo dojít ke zpoždění až v řádu desítek vteřin nebo i minut.

Problém je v tom, že za napojení na pult si hasiči chtějí účtovat měsíčně 3135 korun a dalších 4235 korun s DPH měsíčně činí platby firmě, jež smluvně pro HZS zajišťuje přenos dat a napojení na pult. „Tyto platby nejsou v reálných možnostech věřících z Gutů, ale ani většiny dalších vlastníků kulturních památek,“ řekl vedoucí stavebního odboru diecéze. Komerční firma by to dělala za 700 korun měsíčně.

To je jediný bod, kde by se mohla osvědčit standardní kritika neefektivnosti státní byrokracie – že cena, kterou si státní organizace diktuje, je povážlivě vysoká. A že totéž lze zařídit řádově levněji, ať už při prodeji dálničních známek, anebo při zabezpečení požární ochrany. Ale když hasiči řeknou, že jde o desítky vteřin, kdo jsme, abychom jim oponovali?

Ale jinak celý příběh poukazuje na to, že všechno je povážlivě složitější.

Tzv. společenský pokrok se v posledním století realizoval metodou, že stát uzákonil nějaký standard a vynucuje ho. Jenže není pravda, že zaostalé země se odlišují od vyspělých tím, že mají málo předpisů. Ten dojem by člověk mohl získat třeba při sledování činnosti institucí EU, kde se úředníci a europoslanci navzájem hecují k přijetí „ambicióznějších cílů“ ve všem možném (Unie se k tomu obzvlášť hodí, protože je od běžného života ještě vzdálenější než vládní mašinerie normálních států. A taky je pověřena stanovováním norem, ale většinou ne už jejich naplňováním). Rozvojové země nebo země jako Rusko mají předpisů a kontrolorů dost. Ale využívají je predátorsky. Zmocní se jich kliky, které z nich učiní nástroj obohacování a likvidace konkurentů a oponentů.

Připusťme pro dobro diskuse, že u nás tento způsob používání správy nepřevládá. Připusťme, že vše funguje tak, jak by mělo. Tedy že jsme se „my“ rozhodli, že veřejná moc má chránit památky a že jsme se rovněž rozhodli přikládat maximální důležitost požární ochraně.

Pak se ale stane, že „nám“ to „naše“ rozhodnutí brání dělat některé věci, které dělat chceme. Kdo by neschvaloval, že lidé na severu Moravy se z vlastní energie rozhodli stavbu obnovit? Dávají tak najevo, že kostel i s jeho historií pro ně něco znamenal, že to bylo jejich dědictví, které považují za nutné předat dál. Bez toho by nevzniklo nic. Takové činy dávají civilizaci smysl.

Jenže taky chráníme památky s výsledkem, že ty památky spadnou. Toto byl zvláště kuriózní případ v tom směru, že fyzicky o žádnou památku nejde. Jde o novostavbu, byť postavenou podle původních plánů. Ať je jakkoli obdivuhodná, je snadno replikovatelná. Má být chráněna jako památka? Možná ano, možná je dobré se odpoutat od pojetí památkové péče s prioritou absolutní materiální autenticity, jejíž původ někteří odborníci vysledovávají až ke katolickému kultu ostatků svatých.

Toto byl taky marginální případ, kdy stavebník požadavkům památkářů vyhovět ještě dokázal, jinde prostě památka spadne, protože na její záchranu podle jejich požadavků nikdo nemá. Takže památková ochrana památky chrání, až na případy, kdy je likviduje. Požární ochrana je v tom méně proslulá, ale jak vidno, tuto roli může sehrát taky.

Proto je tak nebezpečné všechno svádět na úředníky. Proto je nedostatečné slibovat „byrokratický průvan“ či „zjednodušení“. Proto nestačí slibovat třeba, že za každý nový předpis dva zrušíme (i když to může být užitečná heuristická pomůcka). Za těmi předpisy a úředníky, kteří je vykonávají, jsou vždy nějaká politická rozhodnutí. Vyjadřují hodnotové preference a i filozofické soudy. Kdo o nich není schopen mluvit, byrokracii nesníží.