Ohlušující ticho kapely Low v MeetFactory

Hudba amerického tria Low povzbuzuje mnohaletého fanouška k užívání dalších a dalších superlativů. Ve spojení právě s ní ale slova nadšené chvály mohou působit afektovaně, snad až vulgárně. Je příliš soustředěná a přesná, oproštěná od všeho okázalého a přepjatého.

V úterý druhého července budou Low hrát v pražské MeetFactory, jeden by té kapele i pražskému publiku přál plný sál, zároveň by ale rád ponechal tu kapelu trochu v utajení, k jejím vystoupením přece patří prořídlé řady obecenstva, hlouček zasvěcených, který se jednou za čas shromáždí k obřadu, do nějž nepoučeným přece nic není - ještě by při něm rušili, pokřikovali v těch nejméně vhodných okamžicích, houpali se do rytmu v naději, že se dočkají nějaké "vypalovačky" a odmítali přijmout zjevnou skutečnost, že nic takového nepřijde. Ještě to tak. Asi už se to nezmění a Low zůstanou kapelou pro pár nadšených lidí, její členy jistě utěší pomyšlení na nadšením zářící oči těch nemnohých fanoušků, až budou sesypávat poslední drobné z prasátka na zaplacení činže. Ale po tom čtvrtstoletí si už snad mohli zvyknout.

Low jsou kapela postarších (alespoň dle kritérií pop music) hudebníků, která ale nezestárla, na to byla příliš málo spjata s nějakou konkrétní dobou a během čtvrtstoletí na scéně šla příliš vlastní cestou. První desku I Could Live in Hope vydali v roce 1994, zařadili se tím na scénu tzv. slow-coreu, mezi pár kapel, které hrály někdy až extrémně pomalu a taky potichu. Ticho v jejich podání bylo ovšem vždy strhující, dokázali podat drobnou změnu tempa nebo intenzity zvuku jako velké drama. Tahle schopnost jim zůstala i po pětadvaceti letech a dvanácti studiových albech, která jsou zároveň velmi charakteristická (hudba Low jde spolehlivě rozpoznat po pár taktech), ale taky zvukově pestrá, v rámci toho svého jasně definovaného stylu zkoušeli ledacos - dnes už se ani nedá říct, že by ta kapela byla extrémně tichá, v jejich hudbě ale - i když se rozeřve - je vždycky přítomná nějaká "síla mlčení". Loni vydali album Double Negative, v němž často pracují s elektronickým zkreslením, stala se z něj jedna z vůbec nejlépe hodnocených desek roku (to jistě neznamená, že by to byl komerční trhák). Low jsou výjimečná kapela a takové jsou i její koncerty - střídmost, přesnost a potlačená emoce. Hudba, která je vážná, protože k ní tvůrci taky s vážností přistupují, což se ale nijak nevylučuje s prožitkem radosti, úžasu. Většinou volné a lehounké bicí Mimi Parkerové, hladivá i rozdivočelá, nenápadně virtuózní kytara jejího manžela Alana Sparhawka, k tomu trochu osudově odbíjející basa, nad tím vším čistý a vzdušný dvojhlas autorského páru. Člověku to může snadno prošumět kolem uší. Taky je v té hudbě možné uslyšet pokus dotknout se něčeho trvalejšího, krásy a snad i pravdy, která vyjadřuje tíživost života a jemnou a přesto extatickou radost z možnosti ten život přesáhnout. Dalo by se říct, že Low a jejich hudba nejsou pro každého, jenomže svým způsobem jsou, stačí ji přijmout. Kdo se otevře, bude odměněn.