Vytěsňování smrti mluvením

KOMENTÁŘ

Vytěsňování smrti mluvením
O zdejší společnosti se často píše, že "vytěsnila smrt", neumí ji zpracovat, postavit se k ní, už dlouhé roky před pandemií probíhalo v téhle zemi hodně pohřbů bez obřadu. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Ta debata se na sociálních sítích i jinde opakuje prakticky pokaždé, když zemře nějaká všeobecně známá a v něčem třeba i sporná osobnost (prakticky všechny všeobecně známé osobnosti jsou v něčem sporné). Nejprve se objeví krátké statusy, jež konstatují, že někdo zemřel, pak vyjádření lítosti a šoku, rychle následují pobouřená vyjádření o tom, že uživatelé oplakávají člověka, který si nezaslouží být oplakáván a jehož smrt třeba udělala svět lepším, potom ještě pobouřenější statusy o tom, že si někdo krátce po skonu nějakého člověka dovolil o něm psát třeba až urážlivým způsobem, následuje debata o tom, jestli zásada „o mrtvých jen dobré“ je platná a správná.

Nemám v úmyslu si z toho zjevně neměnného cyklu utahovat, taky jsem se do něj párkrát zapojil. Ani nemám recept, jak o smrti lidí známých, ale ne blízkých referovat a vůbec se k ní vyjadřovat. Snad jenom – člověk jistě nic nezkazí, když si ve dnech následujících bezprostředně po něčím skonu zkusí představit, jak by se jeho slova mohla číst pozůstalým, kteří právě utrpěli strašlivý šok. Už jenom proto, že božstva virtuálního světa jsou rozmarná a jeden nikdy neví, kam všude jeho vyjádření doručí. Vždycky je tu možnost mlčet, dokonce je to možnost nejsamozřejmější, nejobyčejnější.

 

O zdejší společnosti se často píše, že vytěsnila smrt, neumí ji zpracovat, postavit se k ní, už dlouhé roky před pandemií probíhalo v téhle zemi hodně pohřbů bez obřadu. To vytěsnění se jistě projevuje také v debatách po smrti známých lidí. Hádáme se o ně, jako kdyby byli živí, skutečnost smrti se z těch sporů nějak vytrácí. A taky její, jak se často mechanicky píše, majestát, způsob, jímž smrt převrací hierarchii důležitosti lidských skutků, její univerzálnost a taky rovnost, kterou přináší. Je to okamžik, kdy člověk také unikne z dosahu lidské spravedlnosti a lidských soudů. Snažit se to po něčím skonu dohnat, je zbytečné plýtvání energií. A pokud člověk nebere slova o rovnosti ve smrti jenom jako frázi, měl by svoje soudy formulovat při vědomí toho, že jednou třeba bude podobně souzen sám, a zkusit si představit, jestli by obstál před tak přísným arbitrem, jakým je sám vůči druhým.

V něčem neurotické je ale i okázalé pobuřování se nad jakýmkoliv zpochybněním nebožtíkova odkazu, lakováním jeho životopisu narůžovo. Proč? Všichni jsme rozporní lidé, víme to o sobě. A ty debaty o nebožtících jsou ve značné míře také o nás. Je možné, že lidé, kteří úzkostlivě dbají o čistotu památky zemřelých, mohou trpět podobnou úzkostlivostí při pohledu na vlastní životní dráhu. Majestát smrti vyžaduje respekt, kvůli definitivnosti a snad i tajemství lidského konce. Ne proto, že by lidé z tohoto světa měli odcházet dokonalí, anebo se tak aspoň tvářit a přeživší by měli tu iluzi udržovat v naději v... bůhvíco.

Zavedlo se psát o určitém typu smrti jako o smrti „tragické“ – když někdo zemře nečekaně a předčasně, bez možnosti se na odchod připravit, třeba při nehodě vrtulníku, někdy se slovo „tragický“ používá také jako popis odchodu z vlastního rozhodnutí. Když se člověk začte do tuzemských zpráv, zjistí, že tam tragédie stíhá tragédii. V referování a debatování o všech těch tragických událostech a odchodech je ale potlačovaná ta skutečně tragická dimenze lidského života, v níž si jsme všichni rovni, status ani peníze v tom nehrají roli. Poučka memento mori není výraz žádné morbidní fascinace, poukazuje na tu nejzákladnější realitu života. Člověk se ji může snažit přikrýt nánosem slov, nakonec tím ale uškodí jenom sobě.

×

Podobné články