Zoufalství na Oscarech

Může to působit jako drobnost. Ale hodně výmluvná. Americká akademie, která pořádá každoroční udílení filmových Oscarů, rozhodla, že ceny za masky, kameru a střih se letos budou udílet v době, kdy v televizním přenosu nastane reklamní pauza. Je to velice urážlivé vůči klíčovým filmovým profesím (kamera! střih!) i lidem, kteří v nich pracují. Je to trapné. „Tak, pitomé, že slova nestačí,“ komentoval to s pro něj obvyklou analytickou pronikavostí australský herec Russell Crowe. A taky zoufalé a vypovídající o šlamastyce, do níž se film jako celek v posledních letech dostává.

O Oscarech a jejich relevanci si člověk může myslet ledacos, ale jejich předávání je pořád ta nejsledovanější událost ve světě filmu. Jenomže ta sledovanost i tak upadá. Loňská ceremonie měla v americké televizi ta nejhorší čísla za dobu měření.

Akademie se snaží přijít na způsob, jak ji udělat divácky atraktivnější – například ji zkrátit, aspoň na tři hodiny. Je jistě pravda, že předávání Oscarů nikdy nebyla ta nejsvižněji odsýpající show, při jejímž sledování by publikum bylo oslňováno ohňostrojem třeskutého vtipu a skvělých hudebních čísel. Spíš představuje vynikající příležitost seznámit se s faktem, že i v tom zkaženém Hollywoodu pracují lidé, kteří mají rádi svoje maminky a rádi jim obšírně poděkují, když k tomu dostanou příležitost.

Atraktivita spočívala v tom, že v něm „soutěžili“ známí tvůrci a představitelé známých filmů, vůbec nejsledovanější byl přenos Oscarů v roce 1998, když zvítězil Titanic. To se ale v posledních letech změnilo, protože kinematografie se změnila. Soudobé populární žánry (třeba výpravné superhrdinské filmy) na Oscarech většinou moc nebodují – i když letos je mezi nominovanými na cenu pro nejlepší film komerčně mimořádně úspěšný Black Panther. Typicky „oscarových“ snímků typu ušlechtile se tvářící drama zas až tak moc nevzniká a mnoho diváků do kin nepřilákají, část filmů, které se dostanou mezi nominované, v kinech vidělo jen velmi málo lidí, což ovšem nemusí nic vypovídat o jejich kvalitách.

Momentální konsenzus hlásá, že budoucnost patří streamovacím službám, jejich produkce se na Oscarech neoceňuje, pouze v případech, kdy má také nějakou symbolickou distribuci v kinech, jako třeba snímek Roma z produkce Netflixu, letos nominovaný v několika kategoriích.

Kino a pro něj vytvořený film se dostávají na vedlejší kolej. V kinematografii hrozí smutné rozdělení – pár „blockbusterů“ v biografech na jedné straně a na druhé díla, která se hrají především na festivalech, nezávislá na (ne)vkusu publika, ale o to závislejší na veřejné podpoře a postojích oborového establishmentu, který o ní rozhoduje.

Technologický vývoj možná postrkuje film – alespoň v tom tradičním smyslu – k irelevanci. Svět kinematografie se tomu ale brání dost nešťastným způsobem – popíráním sama sebe. Ať už ponižováním filmařů – v tomto případě kameramanů, střihačů a maskérů. Nebo podřizováním se představám byrokraticky uvažujících ideologů, jako když nejvýznamnější filmové přehlídky zavádějí genderové kvóty. Říká se tím totéž – o film jako umělecké dílo nám vlastně nejde.