Dobývání Měsíce: dlouhé čekání na návrat

KOMENTÁŘ

Dobývání Měsíce: dlouhé čekání na návrat
Dřív do sebe zahleděná Čína se rozhodla stát se světovým lídrem ve všech možných směrech, a její plány na zřízení měsíční základny musejí brát jiné státy vážně, píše Marian Kechlibar. Foto: ESA
2
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Začátkem patnáctého století, zhruba tou samou dobou, co se u nás schylovalo k husitské revoluci, se Čína pod vládou dynastie Ming rozhodla prozkoumat okolní svět. V letech 1405–1433 vyplulo z Číny ne méně než sedm velkých námořních výprav, které dosáhly i tak vzdálených pobřeží, jako je to východoafrické. Kdyby dění na planetě tou dobou sledoval nějaký velký Pozorovatel, řekl by si, že Čína má nakročeno k tomu, ovládnout celou zeměkouli.

Výpravy byly ale drahé a prodělečné, takže po sedmé z nich se vládní kruhy v Pekingu rozhodly je ukončit. Stály takříkajíc příliš mnoho obilí a rýže, aniž by z nich něco hmatatelného bylo – kromě několika exotických artefaktů přivezených jako tribut. Čína se opět uzavřela do sebe a příležitost dobývat svět, jejíž důsledky si snad ani neuměla představit, přenechala barbarům. A tak se stalo, že se dnes v Americe mluví anglicky, francouzsky, španělsky a portugalsky, ale nikoliv čínsky.

 

Dobývání Měsíce, které proběhlo na přelomu 60. a 70. let, je západním ekvivalentem výprav dynastie Ming. Poté, co se mety podařilo docílit, se euforický národ začal zabývat jinými tématy, ležícími podstatně blíž k jejich životům. A správci státní pokladny při revizi účtů konstatovali, že projekt Apollo leze do peněz. Stál takříkajíc příliš mnoho obilí a rýže, výměnou za chvíli slávy a kupičku měsíčního kamení. (Kosmická mobilizace měla ovšem řadu dalších drobných efektů na pozemský život, například masivní rozšíření suchých zipů inspirované jejich použitím ve vesmíru.) To už se náhle nezdálo být tak přitažlivé, a tak se na povrch Měsíce dalších padesát let nikdo nevrátil.

Jediné, co teď opět popohnalo dobývaní kosmu vpřed, je obnovená vesmírná konkurence. Právě ona dřív do sebe zahleděná Čína se rozhodla stát se světovým lídrem ve všech možných směrech, a její plány na zřízení měsíční základny musejí brát jiné státy vážně – zejména pak Amerika, a to i za tu cenu, že na současný projekt Artemis bude opět nucena vynaložit velké množství „obilí a rýže“. Na nepříznivé finanční bilanci letů k Měsíci se totiž od časů Apolla nic nezměnilo a obří raketový nosič SLS, který se právě na Floridě chystá ke svému prvnímu startu, je fantasticky drahý. Jeden každý jeho start by spotřeboval nezanedbatelné procento českého HDP, a těch startů budou potřeba desítky.

Čímž se dostáváme k zajímavé otázce: Podaří se Američanům takové úsilí udržet, nebo jednoho dne skončí stejně, jako kdysi projekt Apollo, tj. několik úspěchů a následné uložení k ledu? Koneckonců všichni ti senátoři a kongresmani, kteří o financování NASA rozhodují, mají své voliče. A část těch voličů by raději za peníze utracené na kosmickou aktivitu dala přednost nákupu toho „obilí a rýže“. Národní hrdost je fajn – odtud až potud. Pak se ozvou i jiné zájmy než je budování prestiže, třeba právě to kručení v břiše.

Jsou v podstatě jen dva způsoby, jak na tuto otázku odpovědět „ano“. Buď zcela zásadním způsobem zlevnit létání do vesmíru, o což se snaží společnost SpaceX s prototypy své nové lodi Starship – natolik, aby už nešlo o sumy devastující státní finance. Anebo, což zní tak trochu jako sci-fi, najít na tom Měsíci něco, co by se vyplatilo těžit a vozit zpátky na Zemi. Stará koloniální impéria v Americe fungovala přesně na tom samém ekonomickém základě, ať už šlo stříbrné doly v Mexiku a v Bolívii, nebo o cukrovou třtinu pěstovanou na karibských ostrovech. Bez těchto příležitostí k zisku by se s budováním zámořských držav v zemích plných bojovných domorodců obtěžoval jen málokdo.

Na Měsíci žádní domorodci nejsou, morální kocovina tedy nehrozí. Jestli je tam ovšem něco jiného, co by zavdalo lidem lepší důvod ke kolonizaci onoho stříbrného světa, to se budeme muset teprve dozvědět. Raději doufejme, že ano. Civilizace potřebuje někam růst, a může-li růst bez toho, aby při tom pošlapávala svoje sousedy či protivníky, tím líp.

Knihy Mariana Kechlibara
Knihy Mariana Kechlibara Foto: Marian Kechlibar

 

×

Podobné články