Hrad Stolpen aneb Uvězněná milenka
GENIUS LOCI
Jméno hradu Stolpen je prý zkomolenina slovanského výrazu pro sloup, který připomíná čedičová vyvřelina, jež tvoří homoli kdysi Slovany osídlenou. Ti v tom kraji byli již v raném středověku přetlačeni Sasíky, kteří na kopci zřídili hrad, ze kterého se v 17. století stala vojenská pevnost, která měla chránit Sasko před Čechy. Ve skutečnosti bylo častěji napadáno ze severu Prusy, což je na vztahu obou kmenů dosud patrné.
Hrad Stolpen je dnes ozdobou okresu Saské Švýcarsko, tedy té asi nejrozkošnější části Svobodného státu Sasko. Leží asi patnáct kilometrů od českých hranic, které se tam přibližují v podobě Šluknovského výběžku čili kraje dosti ztraceného. Nejblíž k civilizaci je to do Drážďan, které jsou necelých třicet kilometrů vzdáleny, dostavníkem to bylo šest hodin. Hrad je to vyloženě fotogenický, ze všech stran dobře viditelný, neboť vystupuje jako ona zmíněná homole, z níž eroticky trčí úzká černá věž. Pod ní se rozkládá úhledné městečko, které je sobotu odpoledne jako vymetené, neboť Sasové jsou venku vzácní a pořád mají doma nebo na zahrádce co dělat.
Do Stolpenu se může našinec dostat z různých důvodů. Nejčastěji náhodou, když ho napadne, že se cestou do Drážďan (nebo z nich) někde staví – a má ho tam kdo dovést. Méně častý je důvod, že o něm něco slyšel, a nejvzácnější je, že vás tam zavedla žena, jejíž truchlivě-romantický osud je s hradem spojen, neboť se stal jejím skoro celoživotním vězením. To byl důvod můj.
Jmenovala se Anna Constantia, říšská hraběnka von Cosel, říkejme jí Kozlová, jménem, jehož komičnost oceníme spíš my: kozel je německy der Bock, jenže ona opravdu dostala predikát po městě Kozlí v Horním Slezsku, dnes Koźle. Roku 1680 se ovšem narodila jako von Brockdorffová v chudé šlechtické rodině v Holštýnsku, tedy na severu Německa. Ještě snad jako dítě byla poslána na dvůr holštýnské vévodkyně na zámek Gottorf. Ve dvaceti otěhotněla, ovšem v poměru nemanželském, což se rychle hasilo svatbou s nějakým obstarožním dvořanem. Manželství vydrželo jen dva roky, v roce 1605 už byla zase volná.
A teď nastupuje ten osobní důvod. V druhé polovině osmdesátých let jsem doma v pohraničí v pubertální naději často sledoval (západo)německou televizi a z nějakých důvodů mi padl zrak na seriál s velmi přitažlivým názvem Sachsens Glanz und Preußens Gloria, tedy Saský lesk a pruská sláva. Jeho spletitému ději jsem příliš nerozuměl, zato oceňoval velmi odvážné dekolty dam, které se často takzvaně dmuly a občas povolily. V paměti mi zvláště zůstala postava „gréfin Kózl“, kterou hrála velmi přitažlivá herečka, nyní jsem si vygoogloval, že se jmenuje Marzena Trybała, je to Polka a dnes je jí 67, čas letí. A onen seriál byl adaptací Saské trilogie, díla polského klasika J. I. Kraszewského, takového jejich Jiráska, a natočila ho východoněmecká DEFA a hráli tam i někteří čeští herci, třeba Jitka Molavcová, myslím dokonce ve značně odhalené scéně, což mě překvapilo. A nákladný seriál se musel líbit i v Německu západním, když to promítali v jejich televizi ARD. Nejsem si jistý, ale myslím, že k nám se nedostal, neboť přece jenom ty sasko-pruské záležitosti (s polským pozadím) jsou pro nás dost odtažité a komplikované, to prostě už my Češi tak máme, že Němce máme za humny, ale moc nerozumíme, o co tam vlastně v těch jejich složitých dějinách šlo, víme jen, že to jsou Němci, pozor na ně. Saský lesk a pruská sláva.
Inu, já jsem porozuměl, že tam šlo o to, že hraběnka Kozlová byla nejprve velkou favoritkou saského kurfiřta, hlučného obra, který ohýbal podkovy a měl obrovský sexuální apetit a stovky levobočků, ale pak se začali hádat a s krásnou hraběnkou to šlo z kopce. Skončila na nějakém hradě, z jehož věže hleděla na krajinu a tvářila se velmi sveřepě a zasmušile, což jí na té kráse ale nijak neubralo. Toť má vzpomínka.
Ten hrad byl tedy Stolpen. A hraběnka do něj byla uvězněna po téměř desetiletém vášnivém a bouřlivém vztahu s Augustem II. Silným, saským kurfiřtem a polským králem, neboť od roku 1697 bylo Sasko spojeno s Polskem personální unií: proto o tom psal polský národní klasik, a proto mají třeba ve Varšavě Saskou zahradu. Anna Constantia se s Augustem, o deset let starším, seznámila v roce 1604, prý ji král viděl, když hasila nějaký požár. Mimořádná žena, v níž se skloubila krása, inteligence a mimořádná ctižádostivost, se brzy stala kurfiřtovou milenkou, ovšem od začátku s ambicí býti něčím víc, tedy nejlépe chotí a královnou. Zdá se, že August o ni opravdu stál a jejich poměr nebyl jen tak nějaký flirt. Nechal pro ni v Drážďanech postavit palác kousek od své rezidence, povýšil ji na říšskou hraběnku, daroval jí panství Pillnitz-Pilnici, platil rentu 15 tisíc tolarů ročně – a zplodil s ní čtyři děti. Jenže byl pochopitelně ženatý, i když na to naprosto nedbal. Anna Constantia si byla dobře vědoma své druhořadé role a nedostatečného původu, ale šlo jí o víc. V roce 1705 si vymohla tajnou smlouvu, v níž byla uznána jako „levobočná králova manželka“, čímž se král, permanentní polygamista, stal polooficiálně bigamistou. To jí však nestačilo a na Augusta naléhala, aby se zavázal, že v případě smrti královy oficiální manželky, s níž dávno udržoval jen formální styky, se ona stane kurfiřtkou a polskou královnou. Jenže kouzlo pomalu sláblo a po přesunu saského dvora do Varšavy (1612) přesunul August své city i tam a jeho nejbližší milenkou se stala jedna polská favoritka. Král jí, jak to tak bývá, navrhoval nějakou dohodu, slušnou rentu a velmi moderně znějící závazek, že se nebude vyskytovat na místech, kde se vyskytuje on.
Jenže jak to tak bývá, na tohle temperamentní a sebevědomé milenky tak snadno nepřistoupí a hraběnka Kozlová se rozhodla vytáhnout do boje: měla přece tu smlouvu! Utekla do Berlína, kde se snad snažila získat na svou stranu pruského kurfiřta, možná zkusila okouzlit i jeho. Jenže jí to nevyšlo a po nějaké době byla dosti potupně vydána saskému státu, de facto zatčena a po několik měsících převezena na hrad Stolpen, ze kterého už do konce života nevytáhla paty.
Bylo jí šestatřicet let a měla před sebou ještě neuvěřitelných 48 roků! Za celou tu dobu byla státním vězněm, s nímž se sice zacházelo s ohledy, měla pro svou potřebu k dispozici pět služebníků a obývala rozsáhlé pokoje ve věži, jistě velmi přitažlivé, zvláště v zimě, ale bylo to opravdové vězení. Nemohla přijímat návštěvy, její dopisy byly cenzurovány, nesměla dolů do města. Za celou dobu ji jen dvakrát mohly navštívit její děti. Když se pokusila zorganizovat útěk, ve kterém jí měl pomoci kavalír Helm, bylo to prozrazeno a pomocník byl odsouzen k smrti – později mu byl trest prominut. Poměry se nezměnily ani po smrti Augusta II. Silného v roce 1733. Hraběnka seděla ve věži, hleděla na krajinu, psala zoufalé i rozhořčené dopisy. Rozptýlení zvláštního druhu snad mohla pociťovat, když městečko v únoru 1723 kompletně vyhořelo, přičemž ji zároveň muselo děsit, co by se stalo, kdyby jiskra zalétla do sousední věže, která sloužila jako prachárna.
Roky plynuly, hraběnka stárla, krása přece jen pomíjela, vášeň a ctižádost se měnily v nějakou nezřetelnou ozvěnu čehosi vzdáleného. Dějiny k ní přišly ještě jednou, když večer 9. září 1756 přitáhli k Stolpenu Prusové, jistý kapitán se snažil pevnost obsadit, v čemž mu saský velitel chtěl zabránit, načež Prušák vytáhl pistoli a prý spíše omylem z ní vyšla kulka, která velitele zranila. Byl to první výstřel sedmileté války, prvního globálního konfliktu moderních dějin. Prušáci nabídli hraběnce volnost, ale pětasedmdesátiletá žena ji již odmítla. Zůstala ve své stolpenské věži, studovala bibli a na konci života prý přešla na judaismus…
Zemřela 31. března 1765 v pětaosmdesáti letech. Pohřbena je v hradní kapli.
Chápete už, proč to někoho do Stolpenu táhne?
