Český prezident Petr Pavel dnes večer vyrazí na téměř dvoutýdenní cestu po Austrálii a Novém Zélandu. Na prezidentské úrovni se podobná návštěva koná po téměř ...
Trochu soudný člověk v těchto dnech a týdnech spíš mlčí – a s obavami, ba hrůzou sleduje, co se na Východě odehrává či k čemu se schyluje. Ale jedno by přece jen mohl napsat. Že přízrak těchto týdnů má původ v Sovětském svazu. V tom bolševickém mlýnu národů a etnik, který je bez milosti drtil, mlátil, stavěl do latě a do řad a chtěl z nich všech udělat robotické sovětské občany, již nemají, jak se zpívalo v jedné písni, „ni dom, ni ulicu“, ale všichni mají jednu společnou adresu – „Sovětskij sajuz“. Je to plod prvotního pokusu o zničení přirozeného řádu, založeného na člověku, rodině, občině, vlasti, národu. Cílem bolševického režimu byl člověk bez původu a bez adresy. Výsledkem takového nelidského pokusu je pak o to větší touha někam patřit.
Sovětský svaz byla centralizovaná veleříše složená z formálních republik, ale nikdo je nebral vážně, stejně jako nikdo nebral vážně hranice mezi nimi. Jejich občané byli práv a svobod zbavení polootroci, kteří stejně nemohli svobodně cestovat a stěhovat se, takže bylo jedno, jestli hranice mezi ruskou a ukrajinskou částí veleříše povede o sto kilometrů východněji, nebo západněji, jestli Krym bude patřit Moskvě, nebo Kyjevu.
Tak se stalo, že když se ten hrozivý stát rozpadl, odlomily se na některých místech jednotlivé části tak, jak je nakreslily ruce největších zločinců dějin, Lenina, Stalina i Chruščova. To je plod dnešní tragédie a je jedno, jestli něco takového také říká Putin, protože v tomhle – právě v tomhle – má pravdu. A právo na svůj pohled a postoj. Ačkoli by mělo být jasné, že to zároveň říká proto, aby té pravdy využil, aby ten strašlivý stát, který to způsobil, zase obnovil.
Spor je dnes o východní Ukrajinu. I tenhle nepříliš přitažlivý kout východní Evropy má svou historii a svou kulturu. Je to vlast donských kozáků, kteří byli z velké části povražděni, vyhladověni, vyhnáni ze svých rodných stepí. Už nikdy se tam nevrátí, neboť i je má bolševický režim na svědomí. A i oni jsou jen částí té rozsáhlé tragédie, která postihla celé to ohromné území, pro něž historik Timothy Snyder zavedl výstižné pojmenování „krvavé země“.
Během dvanácti let (1933–1945) v něm bylo zabito, zastřeleno při masových exekucích, umořeno hlady, utýráno zimou či zadušeno plynem čtrnáct milionů lidí, o něco méně obyvatel, než mělo Československo. Země, v nichž tito zabití žili, se rozprostírají na území, kde dnes leží východní část Polska, Bělorusko, Ukrajina, baltské země, části Ruska. To je východní Evropa, země nějakým způsobem nešťastná, tragická, vždy spíš chudá, neturistická. Dnes jsou to státy skoro monoetnické, v Polsku žijí Poláci, na Ukrajině převážně Ukrajinci, v Litvě Litevci… Před tou katastrofou tomu tak nebylo.
Povrchní pohled může říct, že tam skoro nic zvláštního není, jen lesy, roviny, močály, nekonečné pláně. Orvané vesnice, sem tam chudá města, jedno jako druhé… Dobrovolně tam jezdí jen romantik a melancholik. Jako by to tak bylo přirozené a odjakživa. Před devadesáti lety to však byly země podivuhodné etnické pestrosti a složitosti, národy v nich žily ve stavu sice napjaté, ale v mnohém i produktivní provázanosti a tvořivosti.
Bída a zaostalost tam existovaly v magickém koloritu s duchovním bohatstvím a ostrovy prosperity: tento již zaniklý stav zůstal navždy zachycen v úžasných prózách Isaaca Bashevise Singera či na obrazech Marka Chagalla… Mnozí obyvatelé byli přirozeně bilingvní či trilingvní a schopni přecházet z jedné kultury do druhé. V typickém východoevropském městě na začátku století žilo i deset národností, na jedné ulici mohl být kostel katolický, pravoslavný, evangelický či nějaký jiný, o kousek dál stála synagoga, někde se vyskytla mešita.
Ukrajina se stala tou nejhnětenější a nejkrutěji rozdíranou částí krvavých zemí. Její sovětská část byla od začátku 30. let obětí stalinského systému krutovlády, který pokračoval za velkého teroru koncem 30. let. Část, jež patřila k Polsku, byla napadena Sovětským svazem po paktu Molotov–Ribbentrop, který na necelé dva roky narýsoval hranice.
Obě části si však byly podobné v teroru, v němž si oba režimy, nacisté a komunisté, rozuměly, byť jejich oběti nebyly zcela totožné: být Židem bylo samozřejmě mnohem nebezpečnější v Generálním gouvernementu než v Sovětském svazu, naopak Polák nebo příslušník buržoazie měl větší šanci přežít pod Němci než pod Sověty. Alespoň teoreticky a na začátku. Neplatilo to zásadně, a navíc se na nejexponovanějších místech, v epicentru krvavých zemí – na západní Ukrajině – poměry během šesti let čtyřikrát změnily. Nezměnil se jen teror.
Stejně jako kdekoli jinde, i v krvavých zemích jako první byly vybíjeny elity, první umírali ti nejčestnější a nejlepší: umění přežít se nekryje, ba je často ve střetu s etikou a mravností. Tak to bylo za hladomoru na Ukrajině: slušní umírali jako první. Umírali ti, kdo nechtěli krást a nechtěli se ani prostituovat. Umírali ti, kdo darovali jídlo druhým. Umírali ti, kdo nehodlali jíst mrtvoly, a ti, kdo nemínili zabít bližního. Rodiče, kteří se odmítli uchýlit ke kanibalismu, umírali ještě před svými dětmi. Ukrajina byla v té době plná sirotků.
00:02
