Obchody rychlé jako blesk

Michael Lewis v současné době patří mezi nejčtenější ekonomické autory. Sám začínal jako makléř na americké burze, ale později se stal novinářem. Pokud jsem se něco zásadního dozvěděl o tom, jak fungují velké americké banky a finanční instituce, tak to bylo z knihy The Big Short, která pod stejným názvem vyšla i v českém překladu. Kniha popisuje roky před velkou finanční krizí, kdy si malá skupina investičních bankéřů uvědomila, že systém spěje ke kolapsu, a začala sázet na jeho zhroucení. Poučné jsou zejména kapitoly o tom, jak je i ředitelé těch největších bank považovali za blázny, protože sami pořádně nechápali, co se s velkým finančním systémem děje. Později Lewis ukázal, že mnoho z těchto lidí stále sedí na svých pozicích a nadále ovlivňuje světovou ekonomiku.

Jeho zatím poslední kniha Jako blesk. Vzpoura na Wall Street (Flash Boys. A Wall Street Revolt) popisuje vzpouru proti tzv. vysokofrekvenčním obchodníkům, kteří využívají rozdílu v miliontinách vteřiny, aby za den uzavřeli tisíce drobných obchodů. V řadě případů se jedná o sázku na jistotu, protože někteří z těchto obchodníků v sérii trvající několik let neměli ani jeden den, kdy by na svých obchodech tratili. Když oni vydělávají, kdo prodělává? Jsou to malí akcionáři a zejména penzijní fondy, ve kterých je uloženo obrovské množství financí, jež je nutné zhodnotit. Dalo by se tedy říct, že vysokofrekvenční obchodníci našli ten správný trik, jak kapku po kapce okrádat nás všechny.

Utajený tunel z Chicaga do New Jersey

Lewis říká, že svět stále lpí na zastaralé představě finančních trhů, protože je povědomá a konejšivá. Vykreslit dnešní burzu, na které se nepřekřikují makléři a neblikají obrazovky, je složité, protože většina dění je uložena v naprogramovaných počítačích a optických kabelech. Navíc lidé, kteří burze rozumějí, nemají zájem situaci vysvětlit.

Příběh začíná tím, jak 205 pracovních skupin koordinovaně hloubí úplně přímý tunel mezi datovým centrem u Chicaga a akciovou burzou v New Jersey. V tunelu bude položena 3 cm tlustá roura se čtyřmi stovkami optických vláken. Účel celé akce byl utajený. V podstatě se jednalo o to, že mnohokrát za den se rozešly ceny mezi cenou stejné akcie v New Yorku, Chicagu a New Jersey, takže pokud člověk dokázal správně vyhmátnout velice krátký okamžik, kdy se ceny rozejdou, a zobchodovat je, tak něco málo vydělal. Běžné spojení trvalo kolem 17 milisekund (milisekunda je tisícina vteřiny), takže kdo chtěl být rychlejší, musel mít to úplně nejpřímější, velmi rychlé spojení, protože světlo v optickém kabelu putuje následkem odrazů asi třetinou rychlosti světla. Zpočátku rozhodovala každá milisekunda, později každá mikrosekunda provozu, každý metr optického kabelu.

Tunel byl vyražen s obrovským nákladem, ale pak začalo vyjednávání s řediteli velkých bank, kterým byl nabídnut pronájem dvou kabelů, které o několik milisekund urychlí transakci. Cena byla 14 milionů dolarů. Ředitelé těch nejvíc respektovaných institucí se často tvářili pobaveně, ale když pochopili, co jim rychlejší spojení nabízí, všichni podepsali.

Poměrně rychle se začalo ukazovat, že trhem někdo manipuluje. Zcela neznámá firma Getco obsadila 10 % amerických akciových obchodů. Lidé měli podezření, že trh je „cinknutý“. Nehovořím přitom o nějaké dávné historii, ale o událostech posledních pěti let. Vysokofrekvenční obchodování si rychle vytvořilo své postupy, jako je například zkusmý nákup akcií, aby se trh probudil, anebo přenášení veřejných obchodů do firemních „dark poolů“, tedy neviditelných vnitřních trhů, jakýchsi temných krabiček s akciemi. Vypadá to tak, že hlavním cílem těchto obchodů bylo vytvořit takový zisk, aby na konci roku bylo na tučné bonusy. K tomu však bylo nutné trh rozdrobit na jednotlivé části, kde po dobu několika milisekund panovaly maloučko jiné ceny, a celou transakci zahalit, aby nešla pořádně vystopovat. Vnitřní pravidla dark poolů jsou tajná. Mnoho příkazů šlo v zájmu bonusů proti zájmům vlastních klientů.

Kolaps ve 2.45

Denní objem transakcí na americkém akciovém trhu dosahuje zhruba 225 miliard dolarů a z toho dokázali vysokofrekvenční obchodníci a na ně napojené firmy denně odsát kolem 160 milionů dolarů. Po roce 2010 se trh stejných příležitostí začal stávat fikcí. Firmy začaly poskytovat tzv. „proximity services“, tedy služby zajišťující blízkost. Moderní makléři chtěli sedět poblíž serveru s informacemi. Optické kabely vedly uprostřed místnosti. Obchodníci se zajímali o druh skla použitého na optická vlákna. Rozpoutal se boj o mikrosekundy a ten se posunul k nanosekundám. Kdo měl rychlé spojení, viděl, jak trh skutečně vypadá. Ti ostatní se dozvídali jenom jeho ozvěny. Lewis píše, že „kdysi nejveřejnější a nejdemokratičtější trh na světě se proměnil v něco jako soukromou sbírku ukradených obrazů“.

Velmi málo lidí mělo představu o tom, co se na trhu odehrává. Ve firmách je běžné, že například programátoři často mění svá zaměstnání, takže je nutné, aby znali jen svůj úkol. Když skupina slušných kanadských bankéřů začala celé dění rozplétat, byli překvapení, že o tajích vysokofrekvenčního obchodování nevědí nejen stovky drobných investorů, ale ani jedny z největších fondů. Jeden z nich to komentoval slovy, že „na trhu si hrstka křiváků vydělává žonglováním s penzijním spořením nás ostatních“.

Celý text si můžete přečíst v Týdeníku ECHO, č. 30