Toxický plán obnovy

KOMENTÁŘ

Toxický plán obnovy
Nákupy jacht v rámci diverzifikace podnikání v gastronomické branži, rozšíření pizzerie o solárko, vylepšení nabídky krátkodobých lichvářských půjček – desítky příkladů podobných grantových projektů, které uspěly v rámci polského Plánu obnovy v letošním roce, plnily po několik dní média a sociální sítě, píše Maciej Ruczaj. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Maciej Ruczaj
Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Polsko platí v Česku za zemi, která obzvlášť efektivně dokázala investovat prostředky získané z evropských fondů. Věta „oni postavili dálnice, my jsme stavěli rozhledny“ je už téměř klišé. Obrovská aféra vztahující se k čerpání prostředků z tzv. Plánu obnovy, jež se prohnala polskými médii (a zaujala i ta zahraniční), má šanci tímto stereotypem otřást. Jde nicméně o hodně specifickou část evropských prostředků, odlišnou od standardních kohezních (sloužících k vyrovnávání rozdílů mezi regiony EU) či zemědělských fondů, které pomohly polským zemědělcům nejen přežít vstup do Unie, ale taky dominovat na regionálním trhu.

V případě Plánu obnovy nelze „polský“ příběh nazvat jinak než jako „prokletý“. Přispěl k pádu konzervativní vlády Mateusze Morawieckého, teď zakymácel liberální vládou Donalda Tuska a nakonec možná otřese obrazem Evropské unie v Polsku. Je třeba říci, že docela zaslouženě.

 

Nákupy jacht v rámci diverzifikace podnikání v gastronomické branži, rozšíření pizzerie o solárko, vylepšení nabídky krátkodobých lichvářských půjček – desítky příkladů podobných grantových projektů, které uspěly v rámci polského Plánu obnovy v letošním roce, plnily po několik dní média a sociální sítě.

Vláda vysvětlovala, že šlo o dotační program pro konkrétní branži (hotely, restaurace a catering), který představuje jen necelé procento celého Plánu. Ovšem v situaci, kdy se prohlubující deficit veřejných financí stále častěji projevuje škrty třeba ve zdravotnictví či infrastrukturních projektech, se to nesetkalo s velkým pochopením veřejnosti. Hlavně když hned vzápětí začaly přicházet často podobně bizarní výsledky dalšího programu, tentokrát v oblasti kultury. A také v souvislosti s dalšími zjištěními o velkém počtu grantů putujících k podporovatelům či přímo rodinným příslušníkům současné vládní koalice (včetně třeba manželky nejbohatšího polského poslance Artura Łackého). Online platforma Kanał Zero objevila také fenomén rozsáhlého obchodování firmami z těchto branží, probíhající už po vyhlášení podmínek dotačního programu, který jasně ukazoval, že celá řada z nich existovala už jen proto, aby mohly dotaci získat.

Rámcové podmínky dotačních programů sepsala ještě konzervativní vláda Mateusze Morawieckého, nicméně výrazné uvolnění pravidel bylo už dílem současné Tuskovy vlády, která zkrátka musela peníze co nejrychleji utratit, neboť celek se musí v Bruselu vyúčtovat do léta 2026.

Zajímavější než přehazování odpovědnosti za nezvládnuté grantové řízení je ovšem celý politický příběh polského Plánu obnovy.

Tento projekt, který měl podpořit ozdravení, inovativnost a zvýšení odolnosti evropské ekonomiky po covidu, Brusel v polském případě stopl kvůli sporům o změny v polské justici, prováděné předchozí konzervativní vládou. Poslední dva roky vlády PiS proběhly ve znamení neustálých vyjednávání s Bruselem, jejichž cílem bylo uvolnění prostředků. Novinář Andrzej Krajewski přirovnal tento děj ke zběsilému běhu křečka v kolečku, který se snaží dohnat stále utíkající pamlsek.

Vláda slibovala voličům, že už se blíží odblokování miliard pro polskou ekonomiku, a dělala další a další ústupky směrem k Evropské komisi. Evropská komise slibovala, že po splnění dalšího milníku prostředky odblokuje, a následně kladla další podmínky. Liberální opozice mohla pohodlně – jak psala třeba levicová Krytyka Polityczna – obviňovat vládu z „ekonomické vlastizrady“, jíž je „zbavení Poláků miliard z Bruselu“, a slibovat, že ona prostředky okamžitě zajistí. Polsko žilo ve stínu slibované záplavy peněz a právě zablokovaný Plán obnovy byl jedním z hlavních důvodů volební prohry konzervativců a výhry liberálů v parlamentních volbách na podzim 2023.

Liberálové měli pravdu: jejich výhra způsobila okamžité odblokování prostředků. Jak sami politici Tuskovy Občanské koalice dnes přiznávají, „naše výhra byla vlastně ten hlavní milník“, který bylo potřeba realizovat. Odblokování peněz totiž bylo spojené jen s příslibem, nikoliv uskutečněním jakýchkoliv změn v justici…

I z tohoto důvodu je současná aféra tak bolestivá pro Tuskovu vládu. „Je to jejich prapor, hlavní součást jejich identity. A vlastně jediný nesporný úspěch, o němž mluvili od rána do večera,“ říká o prostředcích z Plánu obnovy komentátor Marcin Giełzak. „A teď má veřejnost pocit, že peníze šly známým a podporovatelům nebo byly vyhozené z okna.“ V posledních průzkumech se pozitivní hodnocení vlády propadlo pod 25 procent.

Celá kauza má však i evropský, nejen vnitropolský rozměr. Samozřejmě odblokování peněz pro Polsko, aniž by došlo k jakýmkoli změnám zákonů, vzbuzuje vcelku oprávněné pochybnosti ohledně účelovosti jednání Evropské komise. Byly řeči o „ochraně právního státu“ jen obhajobou zájmů politicky bližšího tábora v důležité zemi a naopak snahou potopit znepřátelenou vládu?

Aktuální kolo aféry zase upozorňuje veřejnost na problematičnost celého programu, který čtyři roky po covidu řeší dávno pozapomenuté dopady lockdownů v situaci, kdy má Evropa před sebou mnohem akutnější výzvy, vytváří na vlády tlak „utrácet za každou cenu“, a přispívá tak ke korupčním příležitostem (připomeňme třeba „motolskou“ kauzu v Česku). Navíc se do popředí dostal fakt, že velká část takto utrácených prostředků je pouze společnou evropskou půjčkou, jejímž splacením budou zatíženy budoucí generace.

Konečně zatřetí dostaly kvůli aféře větší prostor v médiích hlasy ukazující, že celý Plán obnovy je nákladná iniciativa, v jejímž pozadí je rozšiřování vlivu Bruselu (milníky, které se členské státy zavazují dodržovat), neboť většina prostředků jde stejně na cíle spjaté s agendou EU (např. v případě Polska téměř 50 procent na zelenou tranzici).

Andrzej Krajewski píše v této souvislosti o „toxické závislosti na evropských dotacích“, které se Polsko musí zbavit, pokud chce vykročit ze starého modelu rozvoje, v němž většina prostředků na investice už nepochází od „bohatého strýčka z Bruselu“. Toto je oblast, kde bychom měli ve střední Evropě budovat opravdovou „odolnost“ – ať už jako ochranu před politickým vydíráním, nebo jako přípravu na (nedalekou) dobu, kdy dojde k předpokládanému přesměrování většiny EU fondů jinam.

Jde ovšem i o nutnost změny pohledu z Bruselu směrem ke střední Evropě. Paweł Musiałek z think tanku Klub Jagiellonski píše, že „v Bruselu stále převládá pocit, že nové členské státy si lze koupit skrze další dotační programy“. Zároveň dodává, že aféra toxického Plánu obnovy může být – v případě polské společnosti – dalším milníkem vyčerpávání se tohoto modelu a stane se především palivem pro euroskeptickou stranu Konfederace.

 

×

Podobné články