Posíláme vám džihád, vzkazují Řekové

O tom, jak dopadne přetahovaná Řecka se zbytkem eurozóny v čele s Berlínem, nemá v této fázi moc cenu spekulovat. Čtyři měsíce pro hledání nové dohody, které naběhly s 1. březnem, mohou přinést ještě několik zvratů jedním a pak opačným směrem, než se poměry nějak ustálí. Po celou tu dobu se v jakémkoliv momentu může všechno zřítit, Řecko neřízeně zbankrotovat a z eurozóny vypadnout jako opilec z okna. Ale i během těchto peripetií je třeba pozorovat, jak vážně se mění vztahy mezi evropskými národy.

Zabavujeme vám Goethe-Institut

Ministr spravedlnosti Nikos Paraskevopulos včera signalizoval, že podpoří konfiskaci německého majetku v zemi (vedle Goethe-Institutu přichází do úvahy například i pobočka Německého archeologického institutu v Aténách založená z říšského rozpočtu v roce 1872). Atény žádají od Německa reparace za brutální okupaci před 70 lety ve výši 162 miliard eur, čímž by se vymazala polovina jejich dnešního dluhu. Už patnáct let existuje rozsudek řeckého Nejvyššího soudu, který přiznává odškodné příbuzným po 300 zmasakrovaných vesničanech z obce Distomo v létě 1944, jehož provedení ale mohli blokovat a dosud ze zahraničněpolitických důvodů blokovali ministři spravedlnosti. Z provozního hlediska – sedmdesát let po válce – se Německo diví právem, z historického a morálního hlediska je na tenkém ledě. Jako odškodné za čtyři roky německého pekla poslala spolková vláda v roce 1960 do Atén asi 110 milionů marek, přitom jen vynucená půjčka z řecké národní banky za války byla ve výši téměř půl miliardy říšských marek. (Udává se, že kupní síla říšské marky byla na začátku války 3,7 eura a do roku 1944, kdy byli Němci z Řecka vytlačeni, spadla na 3,3 eura). Jistěže otevírat nároky z druhé světové války je znamením zoufalství – a toho, co je dnes v Evropě pět let po začátku krize eurozóny možné.

Reparace nicméně nejsou zas tak nová písnička, v Řecku ten požadavek, byť spíše na okraji politického spektra, doutná léta. Ale když minulou sobotu řecký ministr obrany Panos Kammenos poznamenal, že pokud evropští partneři nevyjdou Aténám vstříc, „měli by vědět, že přistěhovalci dostanou papíry a půjdou do Berlína“, vyvolalo to v Německu téměř šok. To není izolovaný výrok pravicového extremisty, za něhož bývají Kammenos a jeho strana vydáváni. Anel -Nezávislí Řekové žádní nácci nejsou, výrok často uváděný jako důkaz, že Kammenos je antisemita, nezněl, že „Židé v Řecku neplatí daně“, ale že bývalá vláda sháněla peníze na vymazání schodku hlavně zdaněním řecké ortodoxní církve, zatímco „budhisti, židé, muslimové zdaněni nejsou.“ Důležitější je, že podobných výroků jako Kammenos se dopouštěli i další členové vlády včetně ministra zahraničí, který si temně zaprorokoval, že z řeckých uprchlických táborů se dál do Evropy mohou takto dostat „tisíce džihádistů.“ Zkrátka se zdá, že vydírat Němce a další protestantské spořínky v Evropě strašákem džihádu se minulý týden stalo neoficiální části vyjednávací politiky Atén.

Eurem za trvalé nepřátelství mezi národy

Od krize eurozóny se mezi některými národy Evropy zhoršují vztahy tempem, jaké od konce války v EU nikdo nepamatuje. Vztah Němců a Řeků utrpěl nejvíc. Dlouho se totiž zdálo, že Erhardův hospodářský zázrak, v jehož důsledku do spolkové republiky odjelo pracovat a žít na 300 tisíc Řeků, a masová turistika Němců k Egejskému moři, dokázaly zlé vzpomínky na zločiny SS a wehrmachtu zasypat. Spisovatel Petros Markaris v roce 2012 napsal: „ V šedesátých letech jsem žasl, jak je možné, že Řekové mají radši své bývalé okupanty Němce než své bývalé osvoboditele Angličany.“ Markaris se strachoval, že toto nečekané přátelství padne za oběť tlaku z Německa, aby se řečtí kolegové v eurozóně a současně dlužníci Německa uskrovňovali. Po dalších třech letech nezbývá než konstatovat klinickou smrt řecké germanofilie.

Unikátní a současně strašné na celém sporu je to, že v něm nelze dát za pravdu jedné z obou stran, že naopak ze svého úhlu pohledu mají obě pravdu. Řekové už pět let snášejí Angelou Merkelovou nařízené škrty a tedy stlačování poptávky v recesi. Tato politika není doprovázena ani devalvací, ani odpuštěním dluhů. Části řecké společnosti už zasáhla chudoba jako z třetího světa.

Němci zase mají pocit, že Řekové a další Jižani je považují za důvěřivé trotly, kteří si snad myslí, že jejich půjčky budou někdy splaceny. Současně Německo zažívá pocit podvodu i na dalších frontách. Téměř polovina uprchlíků, kteří dnes v EU žádají o azyl, tak činí právě ve spolkové republice. Němci vědí, že především Itálie, ale i další unijní země jihu tyto azylanty často nezaregistrují a rovnou je odesílají k registraci na sever. I proto výhrůžka s reexportem džihádu z Řecka vyvolává v Německu tak citlivou reakci.

Policejní odbory například doporučily, aby bylo Řecko vyloučeno z schengenského prostoru. Vzhledem k tomu, že Řecko s žádným dalším členem Schengenu nemá pozemskou hranici, návrh je z praktického hlediska snadno proveditelný. Stačilo by jen hnát Řeky na evropských letištích a v přístavech do jiných front, než které jsou dnes spolu se Západoevroany zvyklí stát. Pamatuji se, že ještě před takovými deseti lety se v Británii na dotaznících pro žadatele o práci v restauracích v kolonce, která zjišťovala rasovou příslušnost, stála u možnosti „bílý“ vysvětlující poznámka „včetně Řeků“. A pamatuji se, jak takové detaily Řekům pily krev.

Pozastavené členství v Schengenu pro Řecko, to by byla dějinná ironie. Euro dosud přes všechny útrapy pro národně citlivé Řeky představuje hmatatelný důkaz přináležitosti k vyspělé Evropě. A teď si mají představit, že právě euro je nakonec v jejich integraci do Evropy vrhne víc dozadu, než kde už při vstupu do eurozóny byli.

Feldstein to tušil

A nikdo nemůže tvrdit, že Evropa nebyla varována. Už v listopadu 1997 známý ekonom, bývalý ekonomický šéfporadce Ronalda Reagana Martin Feldstein v eseji „EMU a mezinárodní konflikt“ předpověděl mnohé slabiny eura a nedobré tendence, které může vyvolávat: že po vstupu do eurozóny někteří adepti přestanou dělat protiinflační politiku; že rozdílný pohled Němců a Jižanů na měnovou politiku, tedy cenová stabilita vs hospodářský růst, nezmizí; že německá veřejnost bude v takovém případě „čím dál nepřátelštější k mechanismům eurozóny a k zemím, které hlasují pro inflační měnovou politiku“, že politika ECB bude vyvolávat „konflikt mezi členskou zemí s rostoucí nezaměstnaností (např. Řecko – pozn.red.) a zbytkem unie,“ že dokonce euro, které nutně povede k politické unii a ta povede odcizení mezi Evropou a Amerikou, může mít špatný vliv na mezinárodní bezpečnost: „Copak se silnější Rusko někdy v budoucnu nemůže pokusit o znovuzískání kontroly nad nezávislou Ukrajinou? Pokusila by se silnější, sjednocená EU odradit Rusy od takové akce silou?“

Pesimista Feldstein tehdy nechtěl vyloučit ani válku uvnitř EU. Ta doufejme ještě dlouho nevypukne, nicméně to, co se dnes děje mezi Aténami a Berlínem, je třeba poměřovat představou, s níž bylo euro zaváděno: že kdo má společné peníze, ten spolu neválčí, a že se takto spojené národy budou mít čím dál radši.