Brexit i Trump jsou včasné, zdravé upuštění páry z nebezpečné frustrace

Nejhorší ze všeho je uzavírat nespokojenost a frustraci v sobě. Podvolit se strachu ji projevit. Z takových dlouhodobě potlačovaných frustrací a dlouho neventilované nespokojenosti vznikají nejhorší traumata, výbuchy a životní tragédie.

Platí to pro individuální příběhy i celé společnosti. V řadě zemí vyspělého Západu sledujeme v různých variantách podobný trend, kdy se elity upínají k názorům, tématům a vizím, které jdou přímo proti zájmům většiny společnosti. Jejich skutečné zájmy a problémy v lepším případě jen ignorují. V tom horším se lidem, jimž se jejich „elitní“ pokroková agenda nelíbí, arogantně a povýšeně vysmívají jako zabedněncům bez představ, kam svět míří. V tom nejhorším případě je přímo poučují, peskují a urážlivě nálepkují jako extremisty, nacionalisty, šovinisty nebo rasisty.

Kdo nesouhlasí s jejich představou o tom, co je dobro, je zabedněnec. A to dobro je mu třeba vnutit silou proti jeho vůli. Protože osvícená „elita“ přece ví, co to je dobro. Kdo nechce masovou migraci a diverzitu, je zabedněnec. Kdo nechce širokou škálu nových kolektivních práv všelijakých LGBT menšin, pasování homosexuálních párů naroveň rodin a kvóty na ženy v práci a politice, je zabedněnec. Kdo nechce čím dál větší pravomoci různých nadnárodních spolků a institucí, je zabedněnec.

Brexit i Donald Trump jsou prvními produkty krize elit. Stavu, kdy se ti, kdo sedí na rozhodujících místech, proměnili v pseudoelity, protože jejich názory další společenské vrstvy nenásledují. Tak jim je vnucují silou čím dál složitějších a sofistikovanějších byrokratických regulí i ostrakizací neformálně vymáhaných pravidel, co musíte dělat, abyste byli in, a když to neděláte, jste out.

Ty pseudoelity jsou mnohem širší než volení politici. Ti jsou jen malým zlomkem. Podstatnější součástí toho komplexu jsou různí rádoby intelektuálové, rádoby experti z nejrůznějších think tanků a nevládních organizací, značná část médií i velkého byznysu. Ten se vždy chová čistě pragmaticky a nechce být ve veřejné debatě pranýřován. Aliance mezi kazateli rovnosti a dobrovolné skromnosti z řad levicových intelektuálů a predátorů z Goldman Sachs a JP Morgan, jež se sešikovala za Hillary Clintonovou nebo v britském táboře pro setrvání v Evropské unii, je sama o sobě bizarní.

Na neschopnosti předvídat brexit i Trumpa se ukázalo, jak tato vrstva naprosto ztratila schopnost společnosti rozumět a adekvátně na její vývoj reagovat. Tou ignorancí přifukovala frustraci.

Na ni nutně musí přijít nějaká reakce. To, co sledujeme ve Spojených státech nebo Velké Británii, je zdravější reakce extrovertního typu. Lidé jsou naštvaní na to, kam jejich země směřují. A při první příležitosti to dávají najevo. Anglosaská mentalita patří k těm nejodvážnějším. Jsou to země, kde se tradičně riskovalo a kde se vedla velmi otevřená, až útočná veřejná debata. V ekonomice se ta odvaha projevovala trochu systémem horské dráhy. Období rychlého růstu střídaly přefouknuté bubliny a pády do docela tvrdých recesí. Z nich se ale díky té odvaze a životaschopnosti lidé rychle zvedali. V kontinentální Evropě mají podobnou náturu třeba lidé z pobaltských zemí.

V politice se to projevovalo tvrdými souboji v rámci respektovaných ústavních pravidel. Nebyly tady představitelné ale žádné velké konsenzuální pakty jako v Německu nebo Rakousku. Je to zdravá a včasná ventilace emocí. Když mi něco vadí, dám to v rámci pravidel najevo. Nepůjdu demonstrovat na náměstí, ale rozhodnu se podle toho ve volbách. Proto není vůbec překvapivé, že ventilace frustrace začala zrovna v Británii a Americe.

Další zemí, kde se nejspíš už rychle otevřeně projeví, bude Francie. Prezident se tam volí v květnu. Největší podporu má Marine Le Penová z Národní fronty. Ta už se dávno proměnila z okrajové radikální pozice na volbu přijatelnou v širokých vrstvách včetně elit a přistěhovalců. Když studenti na prestižní francouzské škole Sciences Po zakládali spolky politických stran, první se díky dostatku zájemců dokázal zaregistrovat ten Národní fronty. Zní to kontraintuitivně, ale Penová má slušnou podporu mezi muslimskými přistěhovalci na vyloučených předměstích Paříže a Marseille, pro které chystá speciální kampaň. I Donald Trump získal dost hlasů mezi americkými Hispánci. To, že je někdo muslim nebo Hispánec, ještě vůbec neznamená, že bude volit podle nějaké skupinové identity. Dobře usazení přistěhovalci jsou totiž velmi často nejsilnějšími odpůrci příchodu dalších nových migrantů.

Dalšími zeměmi, kde se velmi pravděpodobně frustrace a krize elit projeví u voleb, bude již za několik týdnů Itálie, následovaná Nizozemskem.

Pak jsou v Evropě hraniční případy, k nimž patří třeba Švédsko. Přestože má momentálně levicovou socialisticky zelenou vládu, jejíž zelená složka je opravdu dost extrémní, bylo schopno uznat chybu, že to s nekontrolovanou masovou migrací přehnalo, a začalo se podle toho chovat. Tím se částečně podařilo zmírnit vzestup radikálních Švédských demokratů.

Nejnebezpečnějším introvertem je kvůli pocitům svých válečných vin Německo. Lidé tam podle mnoha různých průzkumů cítí podobnou frustraci jako Američané nebo Britové. Většina společnosti odmítá politiku masové migrace otevřených hranic, od níž stále veřejně neustoupila kancléřka Angela Merkelová. Ta navzdory tomu není bez šance, že by mohla v úřadu zůstat i po volbách v září příštího roku.

Tyranie viny nutí Němce dusit frustraci v sobě, čímž se zvyšuje nebezpečí, že dlouho veřejně neventilovaný hněv skončí nějakým novým neštěstím.

My máme nejen geograficky, ale i mentálně mnohem blíž k Němcům než odvážným Anglosasům. Máme za bohatšími zeměmi i fázové zpoždění v míře progresivismu i odtržení elit, které frustraci vyvolávají. Andrej Babiš se tváří, že on je tím katalyzátorem nespokojenosti, ve skutečnosti ale k sobě nalodil mnoho různých pseudoelit a hlasatelů názorů, proti nimž se lidé bouří.

Nějaká naše verze dilematu à la Brexit, nebo Trump nás teprve čeká.