O co půjde v tzv. evropském řešení migrační krize

Zdá se, že jediné, na čem se příznivci tzv. Willkomenskultur s odpůrci dnešní migrace do Evropy asi shodnou, je tvrzení, že migrační krizi může zastavit pouze evropské řešení. Hovoří o něm kancléřka Merkelová, neposlušní premiéři Orbán a Fico, náš předseda vlády Sobotka i bruselští předáci. Bohužel nikdo se nenamáhá veřejnosti přiblížit, co si pod tzv. evropským řešením vlastně představuje.

Široká veřejnost u nás i všude v Evropě se domnívá, že smyslem tzv. evropského řešení je zastavit, nebo alespoň minimalizovat migrační proud do Evropy, a věří, že toto mají na mysli i všichni politici, kteří o evropském řešení mluví. To ale vůbec není pravda.

Obecné zdůvodnění nutnosti evropského řešení je následující – členské země na hranici Schengenu, především Řecko a Itálie ochranu vnější schengenské hranice nezvládají. Výsledkem je nekontrolovatelný příliv více než miliónů migrantů z Blízkého východu do nitra Evropy, především Německa. Proto jim musejí pomoci všechny státy EU v rámci tzv. evropského řešení.

Otázku, proč tyto země svou úlohu při ochraně vlastních hranic nezvládají, si nikdo neklade. Vypadá to, jako by neměly dostatek vojáků, policistů či prostředků. To ale není pravda. Řecko je evropská vojenská velmoc se třetí největší armádou na kontinentě a nejvyššími zbrojními výdaji na obyvatele. Itálie je z obranného hlediska rovněž prvořadou evropskou mocností. Není pravdou, že nemají prostředky. Evropské hranice nechrání vědomě, je to jejich politika. Nebrání ilegálnímu vstupu migrantů do schengenského prostoru, ale naopak mu asistují, migranty nevracejí zpět do míst, odkud hranice překračují, a neprotestují proti politice sousedních zemí, které ilegální migraci do Evropy umožňují. Nikdo v Evropě se za to ale na ně nezlobí, nikdo je netrestá ani jinak nevede k dodržování smluv a závazků. Přitom např. Řecko je v důsledku finanční krize dnes de facto bruselským, či spíše německým protektorátem, jehož vláda má k autonomní politice minimální prostor.

Nebránění migraci a naopak její usnadňování je vědomá politika, která se technicky opírá o principy evropské azylové politiky, podle nichž kdokoliv, kdo se cítí pronásledován či ohrožen na životě, má právo žádat v členské zemi Evropské unie o azyl. V podstatě tento přístup vychází ze zkušeností Západu z doby studené války. Objektem takto pojaté azylové politiky je modelově východoevropský disident pronásledovaný totalitním režimem, tj. jednotlivec s jasnou osobní historií i motivací a právě na tuto individuální migraci je současná azylová politika připravena. Dnešní masová migrace miliónů lidí bez osobní historie a s nejasnou motivací, přicházejících najednou ve velmi krátkém časovém období, je zcela jiný fenomén a aplikace existujících principů evropské azylové politiky na ni nefunguje. Pokud masová migrace nebude uznána za zcela jiný fenomén, než tradiční individuální migrační pohyb – tj. pokud axiomem zůstane, že kdokoliv a odkudkoliv v jakémkoliv počtu má právo do Evropy přijít a žádat o azyl a riskovat při tom pouze eventuální – v realitě ne příliš pravděpodobné – zpětné vyhoštění po zamítnutí jeho žádosti, potom žádné evropské řešení nikdy nemůže fungovat. Evropské hranice dál zůstanou volně průchodné, i kdyby skupiny pár stovek pohraničníků z evropských zemí sehnaných v rámci jakéhosi „evropského“ řešení byli schopnější administrátoři, než laxní Řekové a Italové, jako že to pravděpodobné příliš není. A ony „evropské hodnoty“, o nichž sice nikdo přesně neví, jaké jsou a od kdy platí, ale všichni se jimi zaklínají, žádnou změnu základních principů azylové politiky nedovolí. To se zdá jisté, byť je tento přístup iracionální a dlouhodobě jasně neudržitelný.

Daleko pravděpodobnější je pro nejbližší budoucnost jiný scénář. Evropské řešení – bude-li přijato – bude mít asi jinou podobu, než společnou ochranu hranic a odhánění migrantů, o čemž sní naivní veřejnost.

Zkusme nějaké takové pravděpodobné evropské řešení zkonstruovat. Tak například – lze očekávat, že situace v Německu a dalších několika cílových destinacích migrantů se stane zcela neúnosnou. Ostatní členské země, nikoliv pouze „sobečtí“ Východoevropané, ale nebudou nadále ochotny přijmout různá oficiální přesídlovací schémata (např. povinné kvóty) a odlehčit situaci těch nejpostiženějších. A zde přijde ke slovu evropské řešení, po němž všichni volají. Financování migrace a azylová politika se přenesou na evropskou úroveň. Brusel ale nebude neposlušným škrtat dotace, jak dnes někteří vyhrožují. Spíše zavede nějakou solidární dodatečnou evropskou migrační daň a zavede pro všechny migranty jednotný evropský sociální příspěvek, který bude například na nějaké zprůměrované úrovni evropského existenčního minima. S ním bude obtížné vyžít v nejbohatších zemích, jimž dnes migranti dávají přednost, ale půjde za něj přijatelně existovat tam, kde se dosud příchodu migrantů zuřivě brání a kam migranti zatím nechtějí.

Takto ekonomicky motivované druhotné přesídlování migrantů-držitelů azylu v schengenské zemi již půjde zcela mimo oficiální rozhodování vlád a politiků, což bude všem vyhovovat. Zajistí je neziskové organizace, jimž se z evropské úrovně dostane prostředků na zajištění ubytování a existence migrantů. Ti nakonec zjistí, že u nás se zase nežije o tolik hůře, než například v Sasku a na Slovensku a v Maďarsku že je to také podobné. K příbuzným do Německa a Rakouska je to jen kousek a peníze z Bruselu budou chodit kamkoliv.

Obávám se, že toto „evropské“ řešení je daleko pravděpodobnější než to, že by se Evropa odhodlala posílat migranty ze svých hranic rovnou zpět do Asie a Afriky. Po zkušenostech s dosavadním přístupem vládnoucích západoevropských elit k migraci by bylo proto absolutně neprozřetelné a riskantní podlehnout sloganům o evropském řešení, jako jedné možnosti, a odevzdat se v této věci plně do jejich rukou. Zájmy většiny našich obyvatel a evropských elit jsou evidentně zcela rozdílné.