Česká volba mezi budoucností a zapomněním

Otázka směřování je neoddělitelná od otázky východiska. Chceme-li vědět, kam jdeme, je dobré si uvědomit, odkud jsme vyšli.

Ústředním momentem našich nejnovějších dějin byl 17. listopad 1989. Jeho klíčové výsledky – změna politického systému, nová orientace zahraniční politiky a proměna hospodářství – byly podmíněny něčím ještě důležitějším – návratem schopnosti tvořit vlastní dějiny, rozhodovat o sobě samých. Svoboda, kterou jsme opět získali, byla svobodou pro jednotlivce i svobodou národní.

Svoboda je nesmírně cenný, ale současně křehký dar. Není to cosi, co se dá uložit do vitríny, občas oprášit a ukazovat návštěvníkům. Sdílí se svými nositeli vlastnosti živé hmoty – schopnost se kultivovat, rozvíjet, ale také chřadnout, deformovat se a hynout. Musí se pěstovat, zalévat, kultivovat, opatrovat a střežit. Je citlivá na nedostatek světla a pravidelné péče.

Po celých pětadvacet let se svobodě u nás doma mimořádně dařilo. Umožnila vznik demokratických institucí, neomezené svobody projevu a svobodných sdělovacích prostředků a otevřela cestu podnikavosti a umu jednotlivců. V každodenním životě se projevovala jako možnost cestovat za hranice všedních dnů, svobodně vyznávat víru i její nedostatek, sledovat naučné dokumenty i pornografii, dávat najevo sebevědomí i pomáhat slabším. Většina z nás se smířila i s tím, že svoboda je tak trochu barvoslepá: nabízí příležitost podnikatelům i podnikavcům, poctivcům stejně jako pokrytcům.

Svoboda nám umožnila jednotlivě i společně vykročit na cestu do budoucnosti. Naši slovenští přátelé se koncem roku 1992 rozhodli jít po té cestě samostatně. Jak kdosi podotkl, Českou republiku vlastně vytvořili Slováci. Ani po pětadvaceti letech se v ní ještě necítíme úplně ve vlastní kůži, zejména ti z nás, kdo se narodili v Československu. Z obavy před novými a ještě menšími nacionalismy pomíjíme pluralitu zemí Koruny české a úředně schválený název Česko používáme tak trochu se sebezapřením a bez velkého pocitu hrdosti. Otázka „Odkud jste?“ nás trochu zaráží. Z Česka, řekneme tak nějak rozpačitě. Na Evropu se cítíme být příliš malí – a na Česko jaksi příliš velcí.

Slovenská výhoda

Bratranecký pohled přes řeku Moravu nám příliš důvodů k sebevědomí nedodává. Nikdo nemůže popřít, že po rozdělení federace mělo Slovensko, menší, mezinárodně méně známé a ekonomicky slabší, daleko obtížnější počáteční podmínky než my. A stejně tak nikdo nemůže popřít, že se s nimi po překonání mečiarismu vyrovnalo velmi úspěšně. Přiznejme si, v mnoha ohledech o něco úspěšněji než my, Češi, Moravané a Slezané.

Celý text Michaela Žantovského, který patří do série esejů předních českých intelektuálů, najdete v novém čísle Týdeníku Echo.