Pište laskavě, jinak si pro vás přijedeme
2
Nebyl to apríl. Prvního dubna glasgowská policie varovala na Twitteru občany ve své jurisdikci, aby si dávali pozor, co píšou na sociálních sítích, jinak mohou počítat s policejní návštěvou. A doprovodila to, jak už tak komunikační experti úřadům radí, grafikou. „Než postujete, myslete!“ stálo na ní, a slovo „think“ bylo použito jako akrostich k vypsání pěti otázek, které si má občan položit: „Je to pravdivé? Je to zraňující? Je to nezákonné? Je to nezbytné? Je to laskavé?“ A na důkaz toho, že se zjevně jedná o nový trend v anglosaském světě, prakticky identickou radu publikovala ten den i policie kanadské provincie Ontario.
Když jsem na to na Twitteru poukázal, byl jsem poučen, že je to úplně v pořádku, protože policie v Británii je úplně jiná, dělá prevenci a komunikuje méně formálně. Zajímavé je, že jsem tak byl poučen Čechem – Britům naopak, soudě podle jejich reakcí, tato podoba policejní práce není známa, neboť reagovali kombinací výsměchu a opovržení.
Tato preventivní kampaň by byla hezkou ilustrací tezí amerického komentátora Jamese Poulose o „růžovém policejním státu“ – vysoce regulujícím, přerozdělujícím, autoritativním státu, který nicméně bude mladou generací tolerován, protože bude vynucovat jejich progresivní hodnoty. Garantovaný přístup k marihuaně za dostupnou cenu je jedním hypotetickým příkladem. Zde si státní orgány osvojily materiály, které k nim zřejmě doputovaly v rámci příprav na mezinárodní den bezpečnějšího internetu, což bylo, pokud jste to nevěděli, 9. února. Podobné grafiky kolovaly na různých webech zabývajících se bezpečným internetem již rok. Šlo ovšem zpravidla o weby určené práci s mládeží, případně radící při korporátní komunikaci. Nejčastější předchůdce současných grafik má taky malinko jiný text. U H nebylo hurtful, zraňující, nýbrž helpful, užitečný, a u I nebylo illegal, protizákonný, ale inspiring, inspirující. Šlo o takový typický mem, jaký určitý druh lidí spamuje na své sociální účty, zpravidla doplněné fotografií západu slunce či kopretin, aby byli na sebe lidé hodnější a svět krásnější. V predigitální éře si něco takového kreslili do památníčků. Růžový policejní stát toto heslo utrhl na louce plné kopretin přidal k němu neklamnou výhrůžku – ve skotském případě dodal, přijedeme vás navštívit, v ontarijském pak přímo na grafiku napsal: „Pokud to neobstojí v T.H.I.N.K. testu, možná porušujete zákon.“
Na jedné straně se inspirace pedagogickým prostředím nezapře, protože tato pravidla neodpovídají komunikaci dospělých lidí. Jednotlivé imperativy spolu mohou být v rozporu. Že pravda občas bolí, je banální fakt. Jsme povinni lhát, abychom byli laskaví? A kritérium nezbytnosti by zase diskvalifikovalo odhadem 90 % postů na sociálních sítích.
Jedinou legitimní starostí policie by přitom mělo být ono „I“, illegal. Jenže viděno optikou růžového policejního státu se policie posunuje správným směrem – odpovídá na poptávku po zajišťování tzv. bezpečných prostorů (safe spaces), což je velký módní výkřik západních univerzit a aktivistů za sociální spravedlnost. Hlásá, že člověk, zejména příslušník nějaké etnicky a genderově definované třídy obětí, má právo být chráněn před názory, se kterými nesouhlasí.
Ono „I“ má v každé zemi trochu jinou podobu. USA jsou absolutisty svobody projevu. „Kongres nesmí schválit žádný zákon (…) omezující svobodu projevu či tisku,“ praví se v prvním dodatku ústavy. Naše Listina základních práv a svobod říká v odstavci 4 článku 17 výslovně pravý opak: „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem...“ Asi nelze prohlásit absolutní svobodu projevu za ideál, k němuž se mají všechny země světa postupně přiblížit. Většina evropských zemí tradičně omezuje například propagandu totalitních hnutí a většina veřejnosti je s tím srozuměná a považuje to za vhodné. Pak tu máme zákony na ochranu osobnosti, které se sice formálně vzato nerovnají cenzuře a neuplatňují se u nich trestní orgány státu, ale jejich faktický výsledek může být podobný – například v Británii jsou tyto zákony již dlouho kontroverzní. Umožňují umlčování nepohodlné kritiky. Proto si taky různí oligarchové a diktátoři vybírají Británii k podávání žalob – v podmínkách internetu uspět se žalobou v Británii znamená znepřístupnit publikaci pro velkou část světa. Markantní příklad? Nakladatelství Oxford University Press vycouvalo z vydání knihy Putinova kleptokracie, přestože její autorka, americká akademička Karen Dawisha, dříve vydala v tomto nakladatelství několik knih. V USA kniha vyjít mohla.
Ale to, co mají kde v ústavě či sbírce zákonů. není to jediné podstatné. Nějaký právní režim nemůže být udržován při životě jen silou paragrafů, jestliže ho většina společnosti přestane akceptovat. A třeba právě americké akademické prostředí je dnes prosáklé myšlenkami nepřátelskými svobodě projevu. Ty nutně začnou prosakovat do práce expertů, úředníků, novinářů, poradců i policistů takovým způsobem, že se prostě praxe promění a soudy, i kdyby chtěly, nebudou mít sílu to zastavit.
A růžový policejní stát samozřejmě bude vykonávat svou pečovatelsko-bezpečnostní práci v souladu se zcela určitými hodnotami. Skotská policie již to dala najevo, když v únoru zadržela muže, který se na Facebooku vyjadřoval proti vybudování tábora pro syrské uprchlíky na jeho ostrově Bute a chystá se vypracovat obvinění. Imám glasgowské ústřední mešity, který na sociálních sítích chválil pákistánského vraha, za to, že zabil politika kritizujícího zákony o blasfémii, naopak obviněn nebude.
Když se u nás objevují pokusy omezovat svobodu projevu – tu humpolácké v podobě předžalobních výzev chránících image čínských chlebodárců, tu až komické v podobě soudů s extremisty a jejich zoufale amatérskými posudky – můžeme se nad nimi rozhořčovat, zesměšňovat, bojovat proti nim. Když tyto tendence přijdou ze Západu, budou vybaveny fondy, školeními a aurou vyšší civilizace, od níž se musíme učit. O to budou horší.
