České prezidentské zvažování

Příští prezidentské volby budou za něco málo přes rok, cobydup. Pozná se to i podle toho, že se šíří záliba ve zvažování. Podle sobotních Lidových novin údajně řady zvažujících rozšířil dosluhující předseda akademie věd Jiří Drahoš (sám to deníku nepotvrdil, zpráva se opírala o vyjádření zdrojů z vědeckých kruhů).

V rozhovoru pro iDNES ve čtvrtek připustil i Petr Pithart, že by se do takové fáze dostat mohl – prý zvažuje, že začne zvažovat. Nejsem v pozici, že bych mohl popohánět kteréhokoliv z těch ctihodných mužů (žena, pokud vím, zatím zájem o účast ve volebním zápase neprojevila). Existuje-li ale na jejich straně možnost, že tak zváží, až bude zváženo, měli by si trochu pospíšit. Čekala by je v tom případě spousta práce.

Přednosti i handicapy nově se ohlásivších zvažujících jsou docela zřejmé. Profesor Drahoš může v očích veřejnosti představovat atraktivního kandidáta jako muž „neušpiněný“ ošklivou politikou, zároveň ale zaštítěný nějakou autoritou, vahou titulu a instituce – a na to lidé v Česku slyší.

Možná by to nebyl prezident politicky ambiciózní, což by nakonec mohlo vyhovovat i politickým rivalům na dnešní scéně. Předvídatelný a kultivovaný člověk na Hradě by sotvakomu překážel. Nějaký význam v té souvislosti může mít i to, že se zprávou o možné Drahošově kandidatuře přišel deník vlastněný vicepremiérem Babišem.

Výhodou Petra Pitharta naopak může být to, že je politik a v politice toho hodně zažil, taky prohry, které dokázal unést, aniž by se pak leitmotivem jeho jednání stala touha po odplatě. Představoval by také nějakou kontinuitu vývoje v polistopadovém Česku (jistě vnímaného i kriticky), nestylizoval by se do jeho popření. Jistě má též nějaké handicapy. Reputaci váhavce, která se s ním už dlouho táhne. Jistě to není ideální kandidát.

Jenomže nikdo není a nebude. A jedním z problémů české politiky je to, že jsou s ní někdy spojována ideální očekávání, jež vůbec neodpovídají její poněkud upatlané realitě. A pokud snad „Havlovi sirotci“ chtějí z nadcházejícího volebního zápasu vyjít vítězně, musejí se smířit s tím, že ten „jejich“ kandidát ideální nebude. Může to být pouze kandidát nějaké koalice nejenom politických, ale i společenských sil a skupin, a z principu tedy kompromisní.

Netuším, kdo to nakonec bude. Pokud však má mít ve střetu s Milošem Zemanem šanci, musí vyjadřovat také touhu po vítězství, nejenom svou, ale i lidí, kteří by stáli za ním a kteří se budou muset chovat dospěle, tedy být například schopni si uspořádat priority. Uvědomit si, že jsou účastni nějakého politického zápasu, v němž navíc – bez ohledu na fakticky malou praktickou moc hlavy státu – jde o docela hodně. A že taková situace od nich vyžaduje spíš efektivní politickou práci než ochotu vyrazit si jednou za čas do společnosti sobě blízkých, a udělat si tak dobře.