Londýn. Když do bohaté čtvrti přijdou chudší...

Časový odstup umožňuje jasně vidět změny, které při průběžném sledování člověk nemusí postřehnout. Co se třeba naskytne oku návštěvníka londýnské Brick Lane po deseti letech?

Dlouhá ulice Brick Lane ve východním Londýně bývala vyhlášenou lokalitou indických restaurací, potažmo Bangladéšanů, konkrétně z kraje Sylhet. A pořád jí je. Ale už není, co bývala.

Pro Brick Lane byla typická směs indických restaurací, prodejců koženého zboží a provozoven sloužících tamní komunitě – například směnáren či levných obchodů s indickými domácími potřebami, jež budily dojem, že indické domácnosti musí být pokryty závratným množstvím závěsů z látek neurčité kvality. Tato Brick Lane ještě existuje, ale je pod tlakem. Mešita uprostřed (předtím synagoga, ještě předtím hugenotská kaple) ještě stojí a dokonce má nový postmoderní minaret. Ale mezi tradiční indické podniky se vklínilo tu suši, tu italská restaurace, trendy a dražší než Indové. Ze severního konce čelí Brick Lane náporu hipsterů. Mezi kožešníky s vývěsními štíty z doby před vznikem ironie zakotvily obchody s vintage oblečením (něco jako sekáče, jenže to oblečení je nové), butiky se jmény jako „Stay At Home Club“, kavárny jako „coffee@brick lane“, obchod s koblihami jménem „Dum Dum Doughnaterie“ či „Cereal Killer Café“ pro ty, kteří si chtějí pochutnat na různých corn flakes z celého světa. Z jižního konce útočí londýnské City. Před deseti lety byly na Whitechapel High Street, do níž Brick Lane ústí, hlavně další obchody s lacinými závěsy. Bankovní pobočka v šedivém pavilonu ve stylu brutalismu, pochybného daru Británie 60. let světové architektuře, lákala plakátem „Ptejte se nás na naše šaríja bankovnictví“. Dnes ulici zaplňují hlavně stravovací řetězce Pret a Manger, EAT. či Le Pain Quotidien (vždy se objevují v klastrech), kam si juniorní zaměstnanci bank chodí pro své bio, fair trade, nízkotučné sendviče k obědu. Na místě šaríja banky stojí nový mrakodrap. O kus dál další. Naproti němu další. Londýnské City, jež před deseti lety začínalo o stanici metra dál, začíná už zde.

Všeobecně se akceptuje, že postkomunistické země prošly po roce 1989 převratnými společenskými změnami, jež mnoha lidem vzaly jistoty a zanechaly je dezorientované. Na Brick Lane si člověk uvědomí, že dnešní Londýn permanentně zažívá změny svým způsobem stejně závratné. Na rozdíl od těch našich jsou způsobeny přílivem peněz a lidí. Ale ani Londýňané je nepřijímají úplně klidně.

Právě zmíněné Cereal Killer Café se v září stalo terčem protestujících, kteří se vydali do Brick Lane demonstrovat proti tomu, čemu se na Západě začalo říkat gentrifikace.

Co to je? Zámožnější lidé a realitní agenti objeví zchudlou čtvrť a rozhodnou se to tam zkusit. Rozkřikne se, že je teď „in“, nově příchozí dosáhnou kritického množství a změní charakter čtvrti k obrazu svému. Domy se opravují, klesá kriminalita, objevují se nové obchody a služby. Což je pro dosavadní obyvatele je to převážně pozitivní, ale ne úplně. Noví obyvatelé prosazují své představy – o pořádku, o přijatelném chování a hlučnosti například – s nimiž se neostýchají prudit. Ani není třeba, aby realitky byly neskrupulózní – nájemné a ceny nemovitostí jdou nahoru a nové obchody jsou dražší. Někteří ze starousedlíků si to nemohou dovolit a musejí hledat nové bydlení. A ti, co zůstanou, trpí pocitem, že už kolem sebe nevidí „lidi jako my“. Což je ironická situace vzhledem k tomu, že mnozí z nově příchozích jsou progresivní lidé, buržoazní bohémové deklarující sympatie pro alternativní životní styly. Spory o gentrifikaci jsou ekonomické, kulturní a politické zároveň.

Je to takový problém? Ne každý má přece právo bydlet v Londýně.

Podle některých názorů to je menší problém, než se tvrdí. Sociální vědci mají za doložené, že změna charakteru místa směrem ke středostavovským poměrům, s vyšším průměrným vzděláním a příjmy, je pro chudší, znevýhodněné lidi pozitivní. Existuje řada sociálních programů dotujících stěhování chudších rodin do bohatších čtvrtí. Jaký je pak rozdíl mezi tím, když chudší lidi přijdou mezi bohatší, a tím, když bohatí přijdou za nimi? Že by jen ten, že v druhém případě to není organizováno státem?

Tlak na stěhování, „sociální čištění“, jak tomu říkají aktivisté, je taky asi menší, než se zdá z novin. Akademici z americké Columbia University letos zveřejnili studii britských poměrů se závěrem, že „v Anglii a Walesu se nízkopříjmové a dělnické rodiny v gentrifikujích čtvrtích mezi léty 2001 a 2009 nestěhovaly s vyšší pravděpodobností než srovnatelné rodiny ve čtvrtích, které se negentrifikovaly.“

Sami autoři studie ovšem přiznávají, že pro Londýn jejich závěry neplatí. Podle nové studie chudoby v Londýně London Poverty Profile Report se ovšem ani chudí Londýňané nestěhují tak často, jak se píše, přestože jejich životní náklady stoupají (jen za loňský rok vzrostlo nájemné o 4 procenta, což je tempo, kterým roste už několikátý rok). Autoři to přičítají tomu, že přestěhovat se na neznámé místo mezi neznámé lidi může představovat neúměrný náklad právě pro nízkopříjmové lidi – při zajišťování životních potřeb se spoléhají na neformální struktury, jež by jim na novém místě chyběly.

Není pochyb o tom, že život v Londýně zdražuje tak, že masy lidí, kteří v Londýně pracují a udržují ho v chodu, si v něm prakticky nemohou dovolit bydlet. Podle údajů serveru Londonist.com prakticky nelze sehnat v dosahu londýnské hromadné dopravy dvoupokojový byt pod tisíc liber měsíčně, to je skoro čtyřicet tisíc korun. Dál od Londýna zase zaplatíte horentní sumy za dopravu – třeba čtyři sta liber měsíčně pro čtyřčlennou rodinu – a strávíte v ní hodiny denně.

Do Londýna proudí lidé a peníze z celého světa a je to vidět na první pohled. Má to ale i kontroverzní aspekty. Ceny nemovitostí vyhánějí nahoru ruští oligarchové (nebo třeba řečtí daňoví podvodníci), kteří často jen perou peníze a v nádherně udržovaných vilách v Chelsea nebo Belgravii vůbec nebydlí. Bankéři, účetní a právníci z City kolonizují místa, která byla ohnisky tvůrčího kvasu, který dělal Londýn Londýnem. Toto umělecké podhoubí, v němž si svými penězi přišli koupit místo, zároveň ničí. „Ti lidé si třeba koupí nějakého Damiena Hirsta, ale nikdy neobjeví nového Damiena Hirsta,“ vystihl to jeden kritik.

V Londýně jako málokde žije reálně existující multikulturalismus – na barvu pleti se tu opravdu nikdo neohlíží. V roce 2012 se stal Londýn jako první západní velkoměsto „majoritně minoritní“ – bílí Angličané v něm přestali tvořit většinu. Jenže statistiky ukázaly, že to není jen efekt přílivu (chudých i bohatých) cizinců – běloši z něj utíkají. Zatímco celková populace roste, mezi lety 2001 a 2011 se z metropole odstěhovalo přes šest set tisíc Angličanů, sedmnáct procent obyvatel, kteří té drahoty a diverzity měli plné zuby. O tomhle „sociálním čištění“ se nepíše, s uprchlíky nikdo nedělá rozhovory. Londýn je tak čím dál tím víc ostrovem v cizí zemi ekonomicky i společensky.

Nakonec i na protestech proti gentrifikaci se ukazuje, že nic není úplně tak, jak se zdá. Organizátoři demonstrace proti gentrifikaci Brick Lane ji prezentovali jako autentický protest místních chudých a sociálně znevýhodněných. Reportéři však mezi vůdci zteče na Cereal Killer Café identifikovali vysokoškolskou učitelku z London School of Economics Dr. Lisu McKenzieovou. Novináři s gustem vytáhli obrázky z jejího facebookového profilu, z nichž vyplývá, že přítelkyně chudých má ráda drahé šampaňské a výlety do Milána, Barcelony, New Yorku či Kalifornie. Ona zas má pravdu se svou rétorickou otázkou – Kdo si může dovolit misku corn flakes za čtyři libry (150 Kč)? Hipsteři se nezdají, ale občas se ukáže, že od bohatých, od kterých se distancují, je nejvíc odlišuje oblečení a design.