Naposled s Bartoškou, poprvé bez Bartošky

KOMENTÁŘ

Naposled s Bartoškou, poprvé bez Bartošky
V pátek začal devětapadesátý ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Poprvé bez Jiřího Bartošky. Foto: Michal Čížek
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

V pátek začal devětapadesátý ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, přičemž již od květnového úmrtí prezidenta této přehlídky Jiřího Bartošky se čekalo na to, v jakém duchu se zahájení a první hodiny slavnosti ponesou. Bylo to zjevné téma, nešlo se mu vyhnout. Na Bartošku vzpomínaly v rozhovorech všechny tuzemské hvězdy, které se na zahájení festivalu vypravily. Od některých, jako třeba od Bartoškova spolužáka Miroslava Donutila, vyzněly úvahy o oslavě kamarádovy práce směrem k pořadatelům vlastně jako závazek (aťsi nezamýšlený). Patrně i proto, právě kvůli všeobecnému vzpomínkovému napětí a očekávání, připomínal výkonný ředitel festivalu Kryštof Mucha ve svých rozhovorech, že cílem pořadatelů bude vyhnout se tryzně. A dodával, co se málo ví: že na průběh akce bez Bartošky se chystali v minulosti již několikrát, rozhodně v posledních dvou letech, kdy se do poslední chvíle nevědělo, zda těžce nemocný prezident zvládne přijet.

 

Nuže, je to za námi a o silné momenty nebyla nouze. Především se po červeném koberci samozřejmě prošla a s hosty se přivítala Bartoškova manželka Andrea (v doprovodu svého syna). Anebo redakční kolega Michal Čížek uvedl ve městě velkoformátovou výstavu svých fotografií, které za poslední roky s Jiřím Bartoškou pořídil. Za zmínku stojí také festivalový moderátor Marek Eben, jenž ve své úvodní řeči prozradil, že se ve městě uvažuje, co po Bartoškovi jako výraz díků pojmenovat. Prý je na radnici řeč o Moskevské ulici nebo prostranství před Thermalem, které by se nově mohlo zvát třeba Nábřeží Jiřího Bartošky. Eben sám ovšem vynesl protinávrh, aby po nebožtíkovi nesl jméno nejvyšší karlovarský komín, který se na severovýchodě města, v Bohaticích, v tamní teplárně, tyčí do výše sto metrů. Podle Ebena by měl být přemalován, aby vypadal jako veliké cigáro – což by se vzhledem k Bartoškově kuřácké vášni slušelo, navíc by to prý jako fór ocenil Bartoška sám.

Čili vzpomínalo se všelijak. Především se promítla dojemná festivalová znělka, kde jiný Bartoškův spolužák, než je výše zmíněný, Boleslav Polívka, rozmlouvá v hospodě s nepřítomným kamarádem, jako by nikam neodešel a stále tu byl. Na ploše dvouminutového filmečku je opět znát, jak suverénní herec Polívka pořád je a jak dokáže udržet patos a kýč na hraně snesitelnosti a vyvažovat je náležitou, přesně dávkovanou mírou sentimentu. Promítnut byl ovšem také hodinový dokument Milana Kuchynky a Jakuba Juráska nazvaný Musíme to zarámovat!, který byl pořízen už v roce 2021 v (post)covidové atmosféře. Je to jakési hercovo vzpomínkové pásmo, což odpovídá prezentovanému asi lépe než spojení filmový dokument.

V podstatě jde o vyprávění o Bartoškově životě, jež vzniklo namísto knihy vzpomínek, kterou po herci kdekdo chtěl, jíž se ale on sám údajně vyhýbal – jelikož je to dle něj žánr, který nelze napálit naplno, protože člověk musí mít ohledy na druhé, tudíž nemůže být otevřený a psát to, co by opravdu chtěl. (Jsou samozřejmě tvůrci, kteří by s Bartoškou nesouhlasili: například spisovatel Ludvík Vaculík, jenž si servítky věru nebral.) Kupodivu vyprávění na kameru, snad proto, že na ni byl zvyklý, Bartoškovi nevadilo. Ve filmu je spontánní, povídá, vzpomíná, směje se. Zároveň je to samozřejmě mytologický film. Tedy ve smyslu znovu připomenout, že filmový festival v Karlových Varech je mimořádný tuzemský podnik, nesamozřejmý, vyvzdorovaný, vypracovaný, a to pílí skupiny lidí, která ho uhájila navzdory nezájmu státu, jemuž naopak připravila šperk, o který se reputačně může suverénně opírat.

A současně se připomíná, že ledasco, co máme za samozřejmé, je dílem náhody. Pojíme-li si filmové Karlovy Vary s Jiřím Bartoškou, je třeba říct, že v onom roce 1994, kdy tehdy už velmi samozřejmě známý herec festival přebíral, byl až několikátou volbou zadavatelů (tedy státu) a stál ve frontě například až za režisérem Jaromilem Jirešem. Ti před ním ale odmítli – snad i proto, že viděli, jak si po sametové revoluci na tehdy ještě obroční přehlídce, střídající se s filmovým festivalem v Moskvě, vylámal zuby například Jiří Menzel. Ale především: Jiří Bartoška tehdy neměl do čeho píchnout, protože neměl stálé divadelní angažmá. Byl zrovna bez soustavné práce, takže na festival měl čas, vzal ho za pačesy a spolu s dalšími, hlavně s programovou čarodějkou Evou Zaoralovou, ho – jak rád zdůrazňoval ještě vloni, při svém třicátém roce ve funkci – „začali zachraňovat“. A zachránili ho.

 

×

Podobné články