Můj otec byl obětí atentátu, říká dcera disidenta

Dva roky po kontroverzní smrti kubánského disidenta Oswalda Payáa, hovoří nezávislá novinářka Lía Villares s Rosou Maríou Payá o dědictví jejího otce a o situaci na Kubě.

Mé informace o lídrovi Křesťanského hnutí osvobození (MCL) Oswaldu Josém Payá Sardiňasovi se vždy zakládaly na virtuálních dokumentech a zahraničních dokumentárních filmech. Byly to vždy informace kusé a obraz kubánského disidenta se ve velké množstvím interpretací ztrácel.

Neměla jsem tu čest poznat Oswalda Payáa osobně, ale jasně vnímám, že Rosa María, mladá aktivistka pokračující v projektu MCL, má v očích stejnou jiskru jako její otec. Všechny tři děti Oswalda a Ofelie jsou živým obrazem svých rodičů, případ jakési obohacené repetice.

Oswaldo Payá a Harold Cepero přišli o život 22. července 2012 na silnici v Bayamu. Dnes, dva roky od jejich podezřelého úmrtí, se setkávám s jeho dcerou Rosou.

Jako u všeho, co souvisí s politikou na Kubě, se názory disidentů v případě smrti Oswalda Payáho rozcházejí. Jedni se domnívají, že šlo o „nehodu, která se Státní bezpečnosti vymkla z rukou“, druzí hovoří o politické vraždě. Opoziční lékař Oscar Elías Biscet dospěl dokonce k závěru, že se mohlo jednat o neúmyslné zabití – znalý okolností Oswaldova života hovoří o posttraumatickém stresu nashromážděném při nepříjemných střetech s politickou policií. Mnohokrát jsem také z úst velmi inteligentních osob slyšela verzi o „osudné nehodě“. Jiní se odkazují na článek z Guardianu z roku 2006, kde Oswaldovy výroky hovoří samy za sebe: „Bylo mi řečeno, že mě zabijí, ještě než skončí režim, ale já utíkat nebudu.“

Myslíš si, že svědectví Ángela Carromera (mám na mysli nedávno vydanou knihu Muerte bajo sospecha, Podezřelá smrt) představuje přesvědčivý důkaz pro všechny, kdo zůstávají skeptičtí – naivní? – a trvají na tom, že mohlo jít o skutečnou nehodu? Domníváš se, že by mohl být v nebezpečí sám Carromero?

Informace, které jsme měli možnost ověřit, naznačují, že se otec a Harold stali oběťmi atentátu. Onoho 22. července auto Státní bezpečnosti zezadu najelo na vůz, v němž cestoval můj otec spolu se dvěma mladými Evropany a Haroldem Ceperem. Poté, co se španělskému řidiči podařilo zastavit vozidlo (Aron Modig mi potvrdil, že do stromu nikdy nenarazili), další muži cestující v červené Ladě odtáhli cizince pryč, pravděpodobně za pomoci násilí, v tu chvíli můj otec a Harold stále seděli v autě živí. O několik hodin později byli mrtví. Nejsme tedy svědky události, která se vymkla kontrole. A v každém případě, jestliže se Státní bezpečnost rozhodla zaútočit na auto zezadu, nemohla odhadnout, jaké bude mít takový zásah následky. Udělali to tedy proto, že byli připraveni věc dotáhnout.

Svědectví Carromera je definitivní a statečné, ale nepředstavuje náš jediný zdroj informací. Máme k dispozici další důkazy a svědky. Po atentátu bylo Ángelovi jak na Kubě, tak mimo ní, vyhrožováno smrtí. Domnívám se, že mu nebezpečí hrozí i nadále.

Mému otci bylo ze strany Státní bezpečnosti kubánské vlády vyhrožováno smrti soustavně (po celé roky), v posledních měsících byly výhrůžky stále častější. Měsíc a půl před smrtí se stal i s mou matkou obětí dalšího atentátu, jenž mohl být smrtelný; i do tohoto byla zapletená Stání policie. Oficiální verze kubánské vlády a jejích kompliců je podle odborníků, kteří ji analyzovali, neúplná a plná nesrovnalostí.

Chápu, že označovat skutky kubánské vlády za zločiny a zpochybňovat spravedlnost a pravdu, je v případě Kuby nebezpečné. Ale zločiny režimu nejsou tématem vyhrazeným rodinným příslušníkům obětí, tím spíše, že tito mučedníci obětovali svůj život za svobodu všech Kubánců. Pokaždé když režim zavraždí Kubánce, dopouští se zločinu proti všem Kubáncům, je politováníhodné, že jsou mezi námi stále tací, kteří si to neuvědomují.

Mluvila jsem s lidmi jako např. s advokátem Wilfredem Vallínem, který mi řekl, že jen velmi zřídka se disent na Kubě pokusil dospět ke shodě. Jednou z výjimek podle něho bylo sbírání podpisů pro Projekt Varela, kdy sjednotily síly proto, aby si od vlády vynutili odpověď. Druhým takovým případem byl pohřeb Oswalda Payáa, jehož se zúčastnilo mnoho osob z různých politických stran, aby tvému otci vyjádřili zaslouženou úctu. „Bolest sjednotila na jednom místě a okolo jedné osobnosti ty, kdo byli více než jedenkrát rozděleni politickými postoji nebo programovými neshodami“. Napsala Yoani Sánchez do deníku El País 24. července 2012.

Co si myslíš o obrazu zdánlivé jednoty, který vysílají kubánští disidenti mezinárodnímu společenství? Co si myslel Oswaldo o jednotě kubánského disentu? A pokud se podíváme i na druhý břeh, jak si představoval politicky jednotnou Kubu pro Kubánce žijící tady i tam? Mám konkrétně na mysli právo exulanta hlasovat ve svobodných volbách, pokud by takové byly, právo na to, aby s ním bylo počítáno při budoucí přestavbě státu.

Můj otec se usilovně snažil o jednotu opozice (Unidos en la esperanza, Todos Unidos, El Camino del Pueblo, Projekt Varela). Byl si vědom statečnosti bratrů stojících v opozici, bohatství vycházejícího z rozmanitosti a také nebezpečně vysokého množství špionů a osob, které se vydírány Státní bezpečností také infiltrovaly do kubánské občanské společnosti. To ho neodradilo od hledání jednoty, ale o jedné věci byl naprosto přesvědčený, tvrdil: jednota kubánské opozice nemůže být podmínkou svobody kubánského lidu. Proto se návrhy MCL neomezovaly na stranu, ale měly jako nástroj sloužit všem. Šlo o otevřené iniciativy, aby každý Kubánec, ať už člen opozice nebo ne, žijící nebo nežijící na Kubě, měl možnost se aktivně zasazovat za svá práva.

Celý název Proketu Heredia, který sepsal můj otec, zní Návrh zákona na znovushledání národa. Věnuje v něm celou kapitolu obnově občanských práv exulantů a jejich dětí. Mnohokrát jsem slyšela otce říkat, že jako Kubánci tvoříme jediný národ, ať žijeme na Kubě, nebo mimo ni.

V rozhovoru pro čtenáře deníku Diario de Cuba jsi uvedla, že Projekt Varela je stále platný a čeká na odpověď vlády. Projekt Varela představoval počin, který zcela upoutal pozornost režimu, a to do té míry, že se odvážil provést ústavní reformu. Existuje legální způsob, jak znovu po vládě žádat odpověď nebo přitáhnout pozornost Národního shromáždění k 25 tisícům nasbíraných podpisů? Nemyslíš si, že by referendum bylo stejně zmanipulováno ve prospěch vlády?

Ústavní reforma, kterou protiústavně provedla kubánská vláda jako odpověď na Projekt Varela, projekt právně nijak neznehodnocuje. Proto je povinností Národního Shromáždění reagovat na výzvu občanů žádajících referendum. S tímto právním rámcem a vědomím, že žádný Kubánec mladší 80 let na ostrově nikdy nehlasoval ve svobodných a pluralitních volbách, navrhujeme kubánskému demokratickému hnutí a všem občanům, aby vyjádřili svou podporu a žádali, aby byla národu formou referenda položena otázka, zda si přeje konání svobodných a pluralitních voleb.

Myslím si, že široká účast občanů je jedinou mírovou silou, která je schopná s totalitním režimem skoncovat. S referendem nebo bez něj, mobilizace už proběhla a její budoucnosti se bude odvíjet od konkrétních zákonů a praxe, která bude zárukou práv občanů; jde o mobilizaci za lepší život. Domnívat se, že by se kubánská vláda mohla pokusit o podvod, je logické. Existuje nicméně mnoho způsobů, jak tomu zabránit, existují mezinárodní organismy a instituce, občanské i náboženské, ochotné s referendem pomoci. Jsme poučeni z událostí ve Venezuele, víme, čeho se vyvarovat. Je také potřeba, aby se tato občanská iniciativa mohla opřít o mezinárodní solidaritu. Chápu, že mají lidé strach, ale upřímně si myslím, že pokud bude kubánský národ schopný zariskovat a zmobilizovat se do té míry, aby dostal vládu do pozice, kdy bude muset referendum vypsat, žádný podvod nedopustíme. Ať se pokusí o cokoliv, totalitarismus bude nadále neudržitelným.

Projekt Heredia se zabývá také „definitivním odchodem“ Kubánců, kteří se rozhodnou rozšířit si životní příležitosti v exilu. Uvádí také, že cestovní výdaje by se měly uvádět v národní měně a jejich výše odpovídat kupní síle občanů. Co by si Oswaldo myslel o novém zákonu o zahraničních investicích?

Projekt Heredia navrhuje tzv. „definitivní odchod“ zrušit. Je zřejmě, že součástí strategie podvodných změn provedených Raúlem Castrem bylo změnit zákon v bodech, jichž se Projekt Heredia dotýká. Ale zatímco projekt přináší úpravy potřebné k tomu, aby Kubánci mohli svobodně vyjíždět a vracet se do země, migrační reforma podmiňuje získání cestovního pasu řadou požadavků, které toto právo porušují, a stanovuje cestovní výlohy, jaké si dělník pouze z platu dovolit nemůže. Tímto způsobem vláda i nadále rozhoduje, kdo přicestuje na Kubu nebo z ní vycestuje. Můj otec se nestavěl proti tomu, aby se Kuba otevřela světu, ale prohlašoval, že demokracie přijde pouze ve chvíli, kdy se Kuba otevře Kubáncům, a nový zákon o zahraničních investicích nepřináší ani jedno ani druhé.

Jaký by byl postoj Oswalda Payáa k otevřenému dopisu Baracku Obamovi, který s cílem zmírnit embargo ve Spojených státech podepsala skupina čtyřiceti vlivných osob?

Tento dopis napsali občané Spojených států svému prezidentovi. Můj otec věděl, že stejně jako embargo nebylo příčinou utrpení kubánského lidu, jeho udržování nebo zrušení by nepřineslo řešení. Otec se soustředil na kubánský lid, ne na zahraniční vládu sledující vlastní zájmy.

Oswaldo byl pětkrát oficiálně nominován na Nobelovu cenu za mír. Myslíš si, že diktatura vnímala tuto možnost jako hrozbu? Tvůj otec už byl držitelem významných a uznávaných mezinárodních ocenění v oblasti lidských práv, dokázal si ale představit, že by Nobelovu cenu získal?

Nobelova cena by pro režim jistě představovala velkou ránu, zároveň by byla spravedlivým a zaslouženým uznáním pro mého otce. Státní bezpečnost by se pravděpodobně bývala zamyslela dvakrát, než by objednala svůj atentát. Ale myslím si, že udělením Nobelovy ceny za mír Oswaldu Payáovi by nejvíce získali sami Kubánci. Mezinárodní solidarita s bojem za práva kubánských občanů a vyjádření uznání národu, který je utlačován, by bezpochyby výrazně pomohly k tomu, aby změny přišly rychleji. Víme, že síly spolupracující s režimem konspirovaly, aby otec cenu nezískal. On o ní naproti tomu vůbec nemluvil.

Čtěte také: Castro při síle. Hodinu mluvil s Putinem. Ten pak jel za Ortegou

Návrat studené války? Rusko prý obnoví špionáž ze základny u Havany