Svoboda médií v České televizi

Minulé úterý večer odvysílala Česká televize pořad 90´ČT24, jehož hlavním tématem bylo „Média a svoboda“. Vysílali ho u příležitosti pětašedesátiletého výročí vysílání Svobodné Evropy a představoval zatím nejsystematičtější prezentací tzv. nechumelismu (nic se neděje, nechumelí se) a mediální kolaborace s babišovskými Novými pořádky, jakou jsem kdy viděl a slyšel.

Nic tragického se neděje

Zarámování pořadu poskytly dvě autority. Někdejší redaktor Svobodné Evropy Petr Brod prohlásil, že od doby, kdy stanici opustil (tj. od roku 1993) se ve východoevropských postkomunistických zemích až na výjimky situace nijak radikálně nezměnila. Také mediální expert Jaromír Volek z Masarykovy univerzity tvrdí, že se nic tragického nestalo. V hodnocení Reportérů bez hranic sice Česká republika poklesla z 9. na 21. místo ve světě (USA ovšem zaujímají až 47. místo a Freedom House ČR hodnotí jinak), ale posun není dramatický. Souvisí jednak s „oligarchizací“ politiky, a jednak s tím, že klesla důvěra veřejnosti v média. Zlom prý nastal někdy v roce 2009 a podle pana Volka souvisí s tím, že česká média jsou ve srovnání např. s těmi německými a francouzskými ponejvíce pravo-středově-liberální a nedostatečně polemizovala s vládní politikou škrtů (nevím jak média, ale novináři jako zodpovědní lidé měli tuto politiku podporovat, jednak proto, že byla správná, a jednak a zároveň proto, že byla nepopulární a podpory bylo tedy zapotřebí; to si aspoň myslím já). Proto, uzavírá pan Volek, byli vnímáni jako podporovatelé vlády. To je výsledek průzkumu jeho pracoviště.

Čili: v posledních dvou desetiletích se u nás, pokud jde o svobodu médií, nic tragického neděje. To je v podání pánů Broda a Volka první, vstupní nechumelismus pořadu, o němž píši.

Co je to oligarcha

V pořadu vyjmenovali nejvýznamnější vlastníky českých médií v tomto pořadí: Daniel Křetínský, Andrej Babiš, Marek Dospiva, Zdeněk Bakala, Jaromír Soukup. Potíž ovšem není v tom, že média vlastní soukromá osoba. Trochu problematické je už, když někdo vlastní zároveň např. noviny a velkovýrobnu buřtů (mediální vlastníci by se měli věnovat jen podnikání v oboru médií). Pravý a obludný problém však nastává tehdy, když v sobě jedna osoba spojuje politickou, ekonomickou a mediální moc: tím teprve vzniká oligarcha, koncentrát politické, ekonomické a mediální moci, zárodek nové totality. Této definici odpovídá ze všech pěti vyjmenovaných jen jeden. Hádejte který?

Omývání Sabiny Slonkové

(Sebe)omývání prováděla paní Slonková sama, pořad ji ovšem k tomu poskytl komfortní prostor. Otázka zněla: paní Slonková nastoupila na šéfredaktorský post v MFD v době, kdy noviny koupil Andrej Babiš (přesněji řečeno až poté, podotýkám, co navíc ještě výrazně uspěl ve volbách do PS a vypoklonkoval dosavadního šéfredaktora). A veřejně vyslovila panu Babišovi důvěru, že nebude ovlivňovat obsah novin. Co se pak změnilo?

Paní Slonková uvedla, že si při nástupu stanovila pevně dané podmínky, jejichž základem bylo, že obsah novin vytváří redakce. Pak se prostě snažila dělat to, co dělá celý život, totiž poskytovat co nejvěrnější otisk reality. A na začátku dala taky najevo, že ve chvíli, kdy se ukáže, že nebude moci garantovat nezávislost novin, odejde. Což taky, když ta situace nastala, učinila. Z otázky, jaký druh nátlaku pocítila, se vykroutila. A pokud jde o poučení, jaké si z toho vzala, řekla: v každém případě to, že politik vlastní noviny, je skutečně velmi nešťastné spojení, a nelze to uřídit. (Jistě, jen zbývá ještě dodat, že pan Babiš si noviny pořídil za účelem manipulace veřejnosti a zatím zrovna tohle uřídil docela dobře – první půlrok mu přitom pomáhala i paní Slonková; třeba bezděčně, třeba si po českém způsobu myslela, že spolupráci s rohatým zvládne a rohatého přelstí). Zároveň si postěžovala, že na novináře se v takovém případě (když politik vlastní noviny) pak veřejnost pohlíží s podezřením, že mu majitel diktuje, co má psát, a novinář to není schopen vysvětlit. (Jenže tohle všechno mohla vědět předem; navíc, jak se zdá, paní Slonkové nejvíc vadí, že je velmi obtížné to takříkajíc „ohovořit“). Proto se nakonec, po této zkušenosti, rozhodla, že se postaví na vlastní nohy (nechápu jen, proč to neudělala hned).

Další dvě světice a čert v podání Michala Komárka

S nejvýraznějším příspěvkem do debaty o svobodě médií ovšem přišel redaktor Literárních novin t.č. na rodičovské dovolené Michal Komárek. V odpovědi na otázku, jak se dá všeobecně dokázat, že vlastník ovlivňuje obsah, uvedl mimo jiné případ redaktorek Kateřiny Šafaříkové a Kateřiny Eliášové. Obě odešly kvůli tomu, že se nedokázaly smířit s vlivem Babišova poradce na chod redakce. Pan Komárek popisuje reakci redakčních kolegů obou dam: jedněm vadilo, že se obě svou zásadovostí na své kolegy vytahují a zbytečně moralizují, druzí se prý omlouvali existenčními problémy, které jim brání zachovat se stejně jako ony. Jistě, to je běžné chování těch, kteří s nějakými Novými pořádky tak či onak kolaborují, znám to dopodrobna z „normalizace“ v letech 1969-70. Pan Komárek ovšem dodal, že noviny ovlivňuje určitá míra autocenzury a vysoká morální úroveň některých novinářů; nepředstavuje si, že by pan Babiš každého dne přišel do redakce a řekl, co noviny budou psát – novináři si to vytvářejí ve své většině sami.

K tomu musím především poznamenat: za prvé, všechny tři výše jmenované dámy (Sabina Slonková, Kateřina Šafaříková a Kateřina Eliášová) měly jistě pochopitelný důvod, aby odešly. Lesk jejich gesta však poněkud tlumí to, že tam napřed vlezly – poté, co pan Babiš koupil noviny, pak triumfoval ve volbách a následně se zbavil obou šéfredaktorů. Není také pravda, jak tvrdí pan Komárek, že by z redakce LN odešly jen dvě novinářky. V souvislosti s tím, že pan Babiš koupil noviny, následně triumfoval ve volbách a zbavil se šéfredaktora Balšínka, odešli z redakce, co já vím, mj. Martin Weiss, Lenka Zlámalová, Ondřej Štindl, Daniel Kaiser, Kamila Klausová, Jan Dražan, Jan Kálal a Filip Nachtmann. A paní Šafaříková a paní Eliášová napochodovaly takříkajíc na jejich místo. Jejich chování mi přece jenom trochu (tedy trochu moc) připomíná chování obrozených komunistů z šedesátých a sedmdesátých let, kteří se honosili tím, jak vystoupili z KSČ (případně z ní byli kvůli své lidské tváři vyloučeni), jen se přitom nějak zapomínali stydět za to, že tam předtím vstoupili. Máme co činit s hrdiny zvláštního ražení.

Nechumelismus číslo dvě: falešní světci.

A za druhé a hlavně: Pan Babiš jistě nekontroluje každý den své redaktory. Ovšem tvrdit, že si to dělají sami, je druhá krajnost. Podobně argumentovali zase obrození komunisté v druhé půlce šedesátých a na počátku sedmdesátých let: Sovětský svaz nás vůbec k ničemu nenutí, děláme si to z horlivosti sami. To, že mne v této době napadají samé analogie z doby bolševismu, je dáno tím, že jsme se té době svou mentalitou přece jen už zase přiblížili. Čili: nechumelismus číslo tři zní: nesvádějme to na Babiše, za nic nemůže; děláme si to sami. Pravda je, že si to sice děláme sami, jenže ani náhodou ne všichni, a Babiš za to může.

A teď, po světicích, přichází na řadu čert: ten, který má naše neštěstí na svědomí. Teze pana Komárka zní: velký sestupný trend českých médií nezačal tím, čemu dnes říkáme oligarchizace, ale on by to nazval „šafrizací“ (v tuto chvíli začal moderátor jevit jakýsi neklid, pan Šafr tam není, nemůže se bránit, mělo by se možná říkat bulvarizace, ostatně pan Šafr nebyl asi jediný, takových médií možná bylo víc – s podobnou vehemencí hájil kdysi Josef Švejk Maďary před nespravedlivým paušalizováním ze strany sapéra Vodičky. Pan Komárek ovšem, jako sapér Vodička, trval na svém). MFD i Mafra jako celek byla prý už v tak špatném stavu, že to, že ji koupil Andrej Babiš, nemá až tak velký vliv na to, jaké je to médium. Média se prý u nás začala bulvarizovat, banalizovat dávno předtím, než do toho vstoupili oligarchové. To je nechumelismus číslo čtyři. A je třeba připomenout, že za prvé: žádní oligarchové, jen jeden, zato ale jako hrom. A za druhé, s médii to bylo jako s celým polistopadovým demokratickým režimem: měla spoustu chyb. Média Nových pořádků jsou ovšem úplně jiné, nové universum. A vůbec není pravda, že za to může Šafr, tvrdit něco podobného je prostě směšné.

A pak pan Komárek pokračoval nechumelismem číslo pět: sešup například v MFD je prý srovnatelný s tím, co se děje v západních médiích. Česká média prý v tom nejsou nijak výjimečná. Upřímně řečeno, mně nejde o to, zda jsou výjimečná nebo ne. Jde o to, že jsou v krajně zuboženém stavu a že by se s tím mělo něco dělat.

Jako svědek pak v pořadu vystoupil ještě Petr Brod (ne k čertu Šafrovi, ale k případu „oligarchové“ a média obecně): „oligarchové“ prý o ovlivňování politiky prostřednictvím svých médií přímo neusilují, aspoň neslyšel v poslední době žádné přímé stížnosti z těch redakcí, že by byli pod konkrétním tlakem některé kauzy ignorovat nebo některé věci propagovat atd. Kdyby to skutečně tak bylo, je to ovšem velmi krizová situace. K tomu jen poznamenávám, že já se zase obávám, že Babišovy zaměstnance už ani nenapadne si přímo na něco stěžovat, a že právě to je velmi krizová situace.

Shrnuji tedy story, kterou divákům v pořadu ČT o médiích a svobodě autoři a účastníci předložili:

V posledních dvou desetiletích se u nás, pokud jde o svobodu médií, nic tragického neděje. Nesvádějme chyby našich dnešních médií na Babiše, za nic nemůže; děláme si to sami. Média se prý u nás začala bulvarizovat, banalizovat dávno předtím, než do toho vstoupili oligarchové. A jejich sešup je srovnatelný s tím, co se děje v západních médiích. Nejsou v tom nijak výjimečná.

Historka je okořeněna povznášejícími příklady vysoké novinářské morálky (Sabina Slonková, Kateřina Šafaříková, Kateřina Eliášová) i odstrašujícími příklady novinářské pokleslosti (Pavel Šafr).

Příběh není vůbec nový, zní českými zeměmi v podstatě od podzimu 2013. Součástí pořadu, i němž píši, byl sugestivní popis toho, jak spousta diváků a posluchačů není schopna rozlišovat mezi ověřenou informací a komentářem, domněnkou, hypotézou nebo dokonce dezinformací či spikleneckou teorií. Na tom staví tzv. trolling. Systematické a vytrvalé překrucování toho, co se u nás v posledních letech děje, tak jak ho předvedli autoři a hosté televizního pořadu, o němž jsem psal, patří do stejného soudku. Provozují ho v tiché shodě novináři pravdoláskařských („bakalovských“) i babišovských médií. Také ve veřejnoprávní ČT.

Tragikomickým průsečíkem obou těchto spřízněných mediálních světů se ve zmíněném pořadu ČT stal Michal Komárek.

Těmto lidem je třeba, dokud je to jen možné, čelit.