Halíkovo uprchlické desatero? Kněz nemá věřící politicky rozdělovat

Máme u nás několik křesťanských kazatelů, kteří tváří tvář masivní uprchlické vlně muslimů do Evropy a v souladu se svým povoláním vybízejí národ k solidaritě a k soucitu, zároveň napadají projevy xenofobie a nenávisti. Nejvýraznější z nich je páter Tomáš Halík, ke kterému chovám značný obdiv za zásluhu o šíření víry mezi studenty, přestože jeho politická kázání v obhajobě unionistické bruselské nadvlády mě občas zpění krev. Církev si má zachovat odstup od pozemské moci a kněz nemá věřící politicky rozdělovat.

Mezi teologií a politikou je totiž třeba jasně rozlišovat, protože to, co platí – in extremis – pro věřícího individuálně, neplatí ani analogicky v životě politického kolektivu, kde je často nutné volit mezi větším a menším zlem a kde každá utopie vede k rozvratu. Většinové obavy z islámu považuje za hloupé a neodůvodněné, protože „je důležité jasně rozlišovat mezi fašismem zločinců, kteří se prohlašují za ‚Islámský stát‘, a islámem jako takovým“, jak napsal nedávno pro přílohu LN Orientace (text je možné najít také na stránkách Tomáše Halíka).

Pojem fašismus je v této větě chybný, jde totiž o extrémní interpretaci Koránu, čili o nábožensko-politický režim, který v různé formě sdílí iránská i wahhábistická teokracie, Tálibán, Al-Káida, An-Nusra či egyptské Muslimské bratrstvo. Fašismus nebyl náboženskou mutací a v případě jeho zakladatele Mussoliniho nebyl ani totalitní. Ve vražedných konfliktech od Kavkazu až po Nigérii (deset států) má politický islám zásadní vliv, protože islám sám je sektářský a to nejen v konfliktu mezi sunnity a šíity, ale vůči nevěřícímu lidstvu jako takovému. A proto mohou extremisté působit na mlčící většinu, která chce žít v míru.

Zmiňuji se o tom jen okrajově, protože Halík vydal desatero k lepšímu pochopení islámu, ale obavy z dnešního hlubokého islámského sporu o světskou inkarnaci nemohou nevzbuzovat obavy z přílivu muslimů.

Kazatel ale útočí na marginální projev české nenávisti, protože v něm vidí symptom většinového předsudku. „Hluboce se stydím za ty naše politiky, kteří se předhánějí v tom, kdo se s větším populismem sveze na vlně lidové přestrašenosti (cenzuruji přiléhavější výraz), která infikuje naši společnost až do té míry, že se dokonce začínají formovat fašistické bojůvky ‚domobrany‘. Když vidím holé lebky s šibenicemi a protimuslimskými plakáty pálící evropské vlajky, vidím v nich dvojčata muslimských fanatiků, pálících americké vlajky, nebo hajlujících neonacistů,“ píše Halík.

A o kousek dál pokračuje: „Najde se mezi našimi politiky jediný, který by se jasně postavil nejen proti těmto extrémům, nýbrž i proti jejich kořenům, většinovým předsudkům, jako se kdysi postavil Masaryk proti většinovému lidovému antisemitismu? (...) Budou všichni místo statečnosti a odpovědnosti úzkostlivě sledovat křivky ‚veřejného mínění‘, podbízet se mu a ještě se holedbat tím, že přece vyjadřují ‚mínění většiny‘?“

Stranou ponechávám nesprávnou, leč líbivou analogii s antisemitismem, ten měl prastaré křesťanské kořeny a nesouvisí s dnešní strachem z arabských semitů. Většina lidí je dnes výjimečně tolerantní a jejich obava je víc než pochopitelná. Dobře vědí, že utečenci pocházejí ze společnosti vůči naší civilizaci antagonistické, a znají špatné západní zkušenosti s tzv. multikulturalismem čili soužitím. Nenávistná klaka je nepatrná a získá teprve vliv, začne-li se hroutit střední vrstva a žádné uklidňování ani boj s předsudky pak nic nepomohou. K tomu máme naštěstí daleko.

Problém pomoci potřebným je ale něco jiného. Dobrovolná charita je na místě a papežův nápad, aby každá farnost hostila rodinu s dětmi, je skvělý. Pomoc státu má ale určitou diskutovatelnou mez a je závislá na onom většinovém „předsudku”. O tom, jak má vypadat domov – někteří možná mají podezření, že nejde o dočasný pobyt uprchlíků – má zásadní právo rozhodovat většina a naše politiky bychom měli za jejich „populismus” chválit.

V Evropské unii byla ryze individuální mystická a poněkud iracionální láska k bližnímu povýšena na absolutní princip humanistického kultu, o němž občané nerozhodují. Vznikla tak otevřená hranice otevřené společnosti budoucího smíšeného lidstva. Tato konkretizovaná abstrakce způsobila už smrt tří tisíc nešťastníků, kteří se pokoušeli v posledních dvou letech do Evropy přeplavit. Právo na azyl (od počátku univerzální) bylo povýšeno na celé válkou sužované lidstvo (Angela Merkelová, 4. září).

A co víc! Další právo na slučování rodin vynásobí počet uprchlíků minimálně na troj- či čtyřnásobek. Ten dnešní milion uprchlíků snad Německo ještě politicky přežije, ale hlavní nápor teprve přijde, jak prohlásil předseda Evropské rady. Jednání s tureckým prezidentem ztroskotalo, protože Unie žádá, aby on sám zarazil odchod uprchlíků, když Evropané vzhledem k „důstojnosti lidské osoby” příchod milionů zarazit nemohou. Dříve nebo později budou muset, negativních důsledků se už ale nezbavíme.

Nemusím snad líčit zkušenosti se zločinnými ghetty v Londýně, Paříži i Malmö (podle některých odhadů pochází zhruba 40 % všech delikventů v Anglii a ve Švédsku ze zemí islámského světa - byť většinou nejde o věřící). Ti lidé a zvláště jejich děti tu z mnoha důvodů nejsou spokojeni a přesto evropští politici ignorují voliče, jako by nevěděli, že jejich základní povinností je chránit vnější bezpečnost a vnitřní smír. Nelze beztrestně uzákonit mystické milosrdenství ve světě omezených možností (nejen materiálních), nelze nikoho přinutit, aby byl lepší, než chce být on sám. Pokud se nepodaří zastavit tsunami migrantů, nastane rozvrat a divoké násilí, za něž budou zodpovědni i dnešní kazatelé nekřesťanského kultu. Právě tento extremismus provokuje extrémní reakci. Pevně doufám, že se hranice tolerance včas uzavře.

Zlo, na které kazatel upozorňuje, je jen zoufalou reakcí na kultovní politiku a zuřivou obranou ohroženého domova.