Řecká lež č. 2. Tentokrát ta pravá
1
Řecko zažívá neobyčejný týden se zavřenými bankami, kdy je důchodcům povoleno vybírat si 60 eur denně na hotovosti, aby nějak přežili do zítřka. A kdy MHD například v Aténách je radši úplně zadarmo. Je zřejmé, že po takovém dění eurozóna už nikdy nebude, čím bývala, totiž spolkem vlád, jejichž předchůdkyně se kdysi v jakémsi kolektivním návalu lehkomyslnosti rozhodly sdílet měnovou politiku, aniž by přemýšlely o následcích. Jak se podívaná v Řecku dotýká české vnitrostátní debaty o Evropě?
Čtěte o aktuálním vývoji: ON-LINE: Řecko je v platební neschopnosti. A smlouvá
Česká republika má, jak známo, už od vstupu v roce 2004 závazek euro také přijmout. Jan Zahradil z ODS a Petr Mach od Svobodných včera vydali společnou výzvu, aby se česká reprezentace ve světle řeckých událostí pokusila změnit povinnost na pouhou možnost. A jakkoliv se občanští demokraté a Svobodní moc rádi nemají a v reálném politickém životě má ODS mnohem lepší a hlavně intenzivnější vztahy s TOP 09, další kamennou stranou v nesocialistickém spektru, jak se řekne EU, je topka na jedné palubě s ČSSD, lidovci a všemi těmi, kdo evropanství nedefinují oddaností určitým nadčasovým hodnotám, ale oddaností konkrétním technokratickým výmyslům posledního čtvrtstoletí (v případě eura Maastrichtské smlouvě z roku 1992).
Předpokládejme, že Řecko v eurozóně nevydrží – a pro účel této úvahy je vcelku jedno, jestli odpadne v řádu dní nebo měsíců. Naši domácí euroskeptici a eurorealisté budou tvrdit – a už to dělají – že řecká krize je důkaz toho, do jaké míry byla celá eurozóna od základu chybná představa, že jedna úroková míra a jeden měnový kurs pro rozdílné ekonomiky nemůže fungovat. Eurooptimisti budou naopak „grexit“ používat za důkaz toho, že eurozóna má v sobě schopnost se vlastními silami obrozovat a neústrojné kusy ze sebe vylučovat.
Paradoxně v tomto ohledu eurooptimistům stopu, na kterou teď nastupují, vyšlapával Václav Klaus, který po roce 2010 několikrát nahlas zauvažoval o tom, že pokud by se eurozóna skutečně někdy rozdělila na severní a jižní (to bylo tehdy módní téma sloupkařů v Německu), bylo by pro českou ekonomiku výhodné sdílet stejné peníze s Německem.
Klaus už několik let tuto figuru radši neopakuje, ale takový Miroslav Kalousek včera na apel dua Zahradil-Mach opáčil: „Pokud eurozóna překoná svoji krizi – a já věřím, že ji překoná - a pokud zde bude měnová unie, ve které budou státy jako Německo a Rakousko, tak je v zájmu ČR do takové eurozóny vstoupit.“
Je třeba zdůraznit, že soustředění se na tragikomický příběh Řecka je pro úvahy o eurozóně nevyhovující, protože Řecko se svými bizarními, většinou samozřejmě pravdivými historkami zastiňuje další důležité trendy a události posledních pěti let.
Například to, že společná měna prokazatelně uškodila i méně exotickým a západnějším společnostem, například Španělsku, kde vinou úrokové politiky Evropské centrální banky před finanční krizí šíleně nabobtnala realitní bublina, která je matkou španělského úpadku. Ty úroky tehdy ECB uzpůsobovala potřebám Německa překonávajícího recesi a ani zpětně viděno prostě ECB neměla možnost, jak objektivní potřeby obou velkých ekonomik v tu chvíli obsloužit. V tomto rámci to nešlo.
Podobně vyznívá případ Irska, které se přitom dnes dává za úspěšný příklad překonání krize. Irsko by taky nespadlo do takových problémů, kdyby jeho banky neměly díky ECB usnadněný přístup k úsporám v jiných zemích Evropy (převážně fondům z Německa).
Objektivně neřešitelný a nenapadnutelný je i fakt, že kurs eura od startu měnové unie až donedávna vyhovoval exportu Německa a několika dalších ekonomik na severním křídle. Například německá marka by byla tvrdší a německý průmysl tím pádem dražší. Ovšem tentýž eura kurs objektivně ztěžoval export průmyslu z jižních zemí eurozóny.
A to vůbec nemluvíme o tom, co členství v eurozóně znamená pro kvalitu demokracie v členských zemích, kde národní parlamenty v krizových momentech zjišťují, že fakticky už přišly o kontrolu nad rozpočtovými výdaji, protože doba si žádá pomoc jinému členskému státu v tísni.
Řecko je v eurozóně jeden nadprůměrný hříšník, to je pravda, ale prvoplánová. V roce 2010 česká pravice používala v předvolební kampani příklad Řecko jako strašák socialistického hospodaření, čemuž potom poražená levice říkala „řecká lež“ (protože hospodaření českého státu se řeckému příkladu ani za Paroubka neblížilo). Pokud se ale dnes Řecko našim eurooptimistům podaří prodat jako speciální případ a ne symptom defektů, budeme teprve svědky té pravé řecké lži.
