Trumpův syrský hod tomahawkem. Svět nového prezidenta podcenil

Když začaly ve čtvrtek 7. dubna na základnu syrského letectva Šarját pršet tomahawky vypálené z amerických torpédoborců Ross a Porter, nepřehledný a brutální konflikt v Sýrii vstoupil do nové a možná nejnebezpečnější fáze za posledních šest let. Úder nařízený americkým prezidentem Donaldem Trumpem jako odveta za údajné použití chemických zbraní režimem Bašára Asada proti vlastním civilistům může být začátkem procesu, který definuje celou éru překvapivého vítěze amerických voleb.

Buď se Trump po váhavém střelci Obamovi prosadí jako muž, který s diktaturami a autoritářskými režimy jedná z pozice síly a znovu posílí oslabenou americkou dominanci, nebo jeho neotesaný a místy viditelně impulzivní politický styl dále přitopí pod už tak přehřátým kotlem mezinárodní bezpečnostní situace.

Kdo má pravdu? Nejspíš Západ

Nejprve k incidentu v Chán Šajchúnu, městě v rebely ovládané provincii Idlib, který eskaloval celou situaci: Jediné, co lze s jistotou říct, je to, že zde byla užita otravná látka na bázi chloru (některé zdroje mluví také o sarinu). Na následky vdechnutí látky zemřelo přes sto lidí včetně dětí. Záhy po útoku začaly servery YouTube a Twitter rychle plnit videa z místa. Na záběrech videoblogerů a lokálních monitorovacích týmů, které v oblastech mimo kontrolu syrského režimu tvoří fakticky jediný zdroj informací pro okolní svět, byly kromě děsivých záběrů dusících se obětí vidět i sloupy dýmu způsobené náletem a krátery po údajných dopadech bomb či raket s chemickou náloží. Fotografie stejného kráteru se objevila i v článku prvního západního novináře, který do Chán Šajchúnu dorazil dva dny po tragédii: reportéra britského deníku Guardian Kareema Shaheena. Většina očitých svědků incidentu shodně uvádí, že bojovým plynem na město zaútočily dva Suchoje 22 syrského vládního letectva. Tyto stroje sovětské výroby (v kódu NATO „Fitter“) jsou skutečně schopné nést chemické zbraně v podobě bomb, raket či rozprašovacích kanystrů.

Pokud odhlédneme od všech vnějškových faktorů, ve prospěch té verze událostí, která z užití chemických zbraní viní Asadův režim, mluví poměrně velké množství obrazového materiálu z místa bezprostředně po útoku, technické specifikace stojů, které se náletu měly účastnit, a podporuje ji i novinář respektovaného západního média, aktuálně v oblasti přítomný. Je ovšem nutné si uvědomit, že město v současnosti kontroluje skupina Tahrir al-Sham, což je poslední inkarnace džihádistické Fronty An-Nusrá. Protivládním islamistickým teroristům by pochopitelně možnost obvinit na mezinárodním poli Asadův režim z válečných zločinů hrála do karet a není pochyb o tom, že saláfističtí povstalci by se zřejmě nijak zvlášť neostýchali zločin sami pro svět zinscenovat. Přesto by taková věc v době, kdy i ve zdevastované Sýrii má mnoho lidí mobilní telefon s kamerou a přístup k internetu, byla relativně obtížně proveditelná a utajitelná.

Na druhou stranu, Kreml ani Damašek svůj příběh o zasaženém skladu chemických zbraní povstalců a následném úniku otravných látek do ovzduší nepodpořily ničím konkrétním. Jak je v poslední době obvyklé, tvrzení představitelů obou notoricky prolhaných režimů však zřejmě mnoha lidem i na Západě stačí a na webech s takzvaným alternativním zpravodajstvím se už ohledně Chán Šajchúnu tvoří nejnovější konspirační teorie.

Je možné, že pravdu o tom, kdo je vlastně za chemický útok zodpovědný, se nikdy nedozvíme. S přihlédnutím k aktuálně známým informacím a také k tomu, že syrské vládní letectvo i armáda se v minulosti prokazatelně, co se civilních obětí týče, nijak nežinýrovalo, je ale zřejmě třeba pracovat s nejpravděpodobnější, tedy západní verzí o události. Pak je třeba se ptát, proč by se Asad vystavoval riziku možné západní, především americké odvety. Odpověď je dvojí: masakry civilistů režimu v minulosti jednak procházely (zejména v počátcích syrské revoluce, ještě než se tzv. arabské jaro přehouplo do krvavé arabské zimy). A zadruhé: Asad udělal stejnou chybu jako už tolik politiků a veřejně činných osob vůbec před ním. Podcenil Donalda Trumpa. Nebo přesněji: špatně ho přečetl.

Pokračování tohoto článku, který vyšel v Týdeníku Echo, si můžete přečíst na stránkách EchoPrime.