10 měsíců, které neotřásly světem aneb Rusko na cestě do čínského stínu
Navzdory rozšířenému pocitu rusko-ukrajinský konflikt nezačal kyjevským Majdanem. Pokus udržet Ukrajinu ve sféře ruského vlivu – řečeno méně diplomaticky v přímém područí Moskvy – byl součástí gigantického projektu uskutečnění velmocenské utopie a započal v srpnu roku 2013 zákazem dovozu řady ukrajinských výrobků do Ruska, zejména uvalením blokády na produkty „čokoládového krále“ Petra Porošenka, současného to prezidenta Ukrajiny.
Po deseti měsících je jasné, že tento pokus vytvořil v Rusku a ve světě novou politickou realitu. Hrubý obrys drzého kremelského snu se dal snadno vytušit z vůdcových replik, z recitativů nacvičeného sboru propagandistů a z konkrétních kroků mocenských orgánu, jen na první pohled živelných a nesladěných.
Evrazijský svaz? Jen Rusko + dva
Putinovo životní dílo zahrnovalo obnovu Sovětského svazu takřka v bývalých hranicích pod uměleckým jménem Evrazijský svaz, opakování sovětské industriální revoluce, omezení kulturních a jiných styků se Západem ve prospěch Číny a uzavření strategického spojenectví s touto dálněvýchodní velmocí.
Tyto cíle, byť zcela utopické, se nacházely ve vzájemném souladu, měly rostoucí podporu obyvatelstva a zuřivost oficiální propagandy sváděla k domněnce, že rozhodnutí o jejich dosažení za každou cenu je nevratné. V průběhu následujících deseti měsíců utopie tvrdě narazila na realitu a dnes, když z ní vyšla pára, vypadá spíše jako splasklý balónek.
Evrazijský svaz se náhle stal Evrazijskou hospodářskou unií – Kazachstán a Bělorusko trvaly na změně názvu, neboť se chtěly vyhnout dojmu, že spolek má politickou povahu. Unie nemůže být vážně pokládána za obnovení Sovětského svazu. Je to Rusko plus dva státy s celkovým obyvatelstvem 27 milionů občanů.
Suverenita Běloruska a Kazachstánu zůstala nedotčena v těch nejdůležitějších oblastech, vojensko-policejní a kulturně-etnické. Jediný ekonomický prostor tímto nevznikl a nevznikne, neboť je neslučitelný s autokratickým zřízením v každé z bratrských zemí. Hospodářským motorem nová struktura nejspíš nebude: výměna zboží uvnitř Celní unie, jak se spolku říkalo před přejmenováním, se v prvním čtvrtletí letošního roku dokonce smrskla o pětinu ve srovnání se stejným obdobím roku 2011. Za úlek, který Lukašenko a Nazarbajev prožili v důsledku nezodpovědné rétoriky moskevských žvanilů o „jednotě ruského světa“ a „scelení ruských zemí“, budou jistě chtít nemalou kompenzaci.
Také náhlé zpřetrhání svazků se Západem bylo po zvážení všech pro a proti odloženo na neurčito. Stále zřetelnější totiž byla idiocie zrušení GPS, Visa nebo Mastercard. Pánové v Kremlu záhy pochopili, že připravenost obyvatelstva snášet útrapy plynoucí z konfliktu se Západem, byla pomíjivá a značně přehnaná.
Ochabnutí obchodních a jiných vazeb s Evropou se Rusko nevyhne, leč nebude to v důsledku uvalení sankcí, beztak bezzubých. Hybatelem pomalého loučení se bude nejspíše rostoucí konkurence na světovém trhu energetických surovin a z toho plynoucí pokles evropské poptávky po ruském plynu a naftě. Důvodem ochlazení bojovných protizápadních nálad může být také pochopení, že citové vydírání typu „odejdu k jiné“ (ve smyslu „budu obcovat s Čínou“) neslibuje tak razantní výhody, jak se zdálo zkraje.
Jen mladší bratr Číny
I kdyby Putinův slib zvýšit do roku 2020 obchodní saldo s Čínou z nynějších 89 miliard na 200 miliard dolarů byl uskutečněn, stále ještě by to byla pouhá polovina obchodní výměny s EU (v roce 2013 – 410 miliard dolarů). I pak by mezi obchodními partnery Číny bylo Rusko až čtvrté v pořadí (na Spojené státy připadalo ve stejném roce 520 miliard, na Japonsko 320 miliard, na Jižní Koreu 280 miliard). Avšak i tento skromný sen se nemusí splnit. Již nyní ruský vývoz do Číny stále více zaostává za čínským dovozem a zvýšení celkového objemu výměny zboží záporné saldo jen prohloubí.
Dohoda s čínskou korporací CNPC o zahájení stavby plynovodu dostala barnumskou reklamu coby „obchod století“, jenže při bližším ohledání nevypadá až tak monumentálně. A to nemluvím o její zásadní nevýhodnosti pro Rusko – kvůli podmínkám, které si vymínila čínská strana. Smlouva předpokládá dodávky 38 miliard kubíků plynu ročně, což je objem, který Turkmenistán již nyní pumpuje do Číny vlastním plynovodem. Až čínští dělníci novou infrastrukturu ve slíbeném termínu postaví, budou turkmenské dodávky činit 65 miliard kubíků. Turkmenský prezident Berdymuchamedov navštívil Peking pár dní před Putinem a Číňané náležitě využili turkmenské alternativy, aby ruskému vyjednávajícímu týmu vykroutili ruce. Putinovo prohlášení, že „to bude největší stavba na světě“ je tedy třeba brát tak, že to bude absolutně největší rozkrádačka.
Čína očividně přikládá spojenectví s Ruskem zcela jinou váhu, než jak by si to přálo Rusko. V Moskvě sílí pocit, že Rusko není a nikdy nebude pro Číňany rovnoprávným partnerem, nýbrž jen mladším bratrem. Nastartovaný pohyb směrem do čínského stínu však již nelze zastavit.
Takový je tedy momentální stav velkolepého snu o rekonstrukci Sovětského svazu. Po deseti měsících střetů s realitou je ten sen zhruba stejně vzdálen svému naplnění jako na začátku. Skutečnost nesmírně dráždí „kremelské snílky“ tím, že odmítá ladit s jejich záměry. Hlavní intrika dnešního dne je právě v tomto nesouladu a v rostoucím vnitřním pnutí ve společnosti psychologicky připravené k mocenské expanzi. Výsledkem takového pnutí zpravidla bývá výbuch nálad, většinou iracionálních.
