Drahá voda. Z každé koruny za vodné a stočné si stát bere 42 haléřů
Proč je voda drahá?
ROZHOVOR
Shutterstock
Češi, kteří se naučili s vodou i díky úsporným spotřebičům šetřit, přesto za vodu platí rok od roku více. Můžou za to odvody státu, které spolu s DPH a poplatky za odběr vody tvoří až 42 % ceny vody. „Luxus, že vždycky, když otočíme kohoutkem, teče kvalitní pitná voda, si holt musíme zaplatit,“ říká k tomu Oldřich Vlasák, ředitel SOVAKu (Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR). Vlasák však potvrzuje, že se v poslední době mezi politiky diskutuje o tom, že by DPH na vodu měla být nižší než nynějších 15 %.
Cenu vody mimo jiné výrazně ovlivňuje daň z přidané hodnoty (DPH). Dá se s tím něco dělat?
Z politických kruhů jsem zaslechl, že se uvažuje o snížení daně z přidané hodnoty. Ostatně i historicky byla daň nižší. Nejdříve 5 %, pak se přenesla na 9 %, na 10 % a nyní je 15 %. Z hlediska DPH patříme ke státům s vyšší DPH. Pakliže se bavíme o celkovém zdanění, což znamená i daň z příjmu, některé poplatky, které jdou za odběr vody státu, to činí přibližně 41 až 42 %. To znamená, že z každé koruny, která se vybere na vodném a stočném, jde 42 haléřů státu.
V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.
Jak jsou na tom Češi se spotřebou vody?
Trend klesání spotřeby vody tu je, i když v posledních letech už nedochází k žádným velkým výkyvům. Před revolucí byla spotřeba kolem 170 litrů na obyvatele, kdežto dnes jsme na 88 litrech. To je hodnota pod průměrem EU, řada evropských zemí má spotřebu daleko vyšší. U nás se povedlo zastavit úniky ve vodovodním systému, lidé se naučili vodou šetřit. Máme různé spořiče u spotřebičů, myček i praček, dvoučinné splachovače u záchodů. To všechno vedlo k silnému snížení spotřeby vody.
Čím tedy vzniká paradox, že čím nižší spotřebu máme, tím je voda dražší?
To má jednoduché vysvětlení. Přestože to není na první pohled patrné, náklady spojené s výrobou a dodávkou pitné vody a odváděním a čištěním odpadních vod přímo nesouvisejí s aktuální spotřebou vody. Vodohospodářské sítě stárnou, ale požadavky na kvalitu se neustále zvyšují, musíme používat novější a dražší technologie úpravy vody, jako je ÚV záření, filtrace přes aktivní uhlí a jiná opatření, která jsou dražší. Ten luxus, že vždycky, když otočíme kohoutkem, teče kvalitní pitná voda, si holt musíme zaplatit. Nicméně jsem přesvědčen, že za možnost mít doma kdykoliv k dispozici kvalitní pitnou vodu a nemuset řešit co s vodou odpadní, je dnešní průměrná měsíční platba cca 230 Kč na osobu více než férová.
V jakém stavu bylo české vodohospodářství v minulosti, například před rokem 1989?
Systém, který před revolucí existoval, byl založený na bázi plánovaného hospodářství krajských společností. Cena vody byla daná politickým požadavkem, byla státem dotována, proto se pohybovala ve velmi malých částkách. Po revoluci došlo k předání majetků obcím a městům a s privatizací nastala situace, kdy se obce ptaly, jestli existuje nějaká metodika, jestli má stát nějakou vizi, jak investice uspořádat. Nic takového nebylo, proto se obce a města musely samy vypořádat s tím, jak dál. Majetek byl přitom v žalostném stavu a ztráty vody se pohybovaly mezi 30 až 40 procenty, v Praze i více.
Jakou cestu starostové a primátoři zvolili?
Většinou se shromáždili kolem velkých měst v daném území a vytvořili společnosti, které byly v první fázi smíšené – to znamená, že vlastnily jak infrastrukturní majetek, tak jej i provozovaly. Později řada z nich přešla na oddílný model – nechala vlastněnou infrastrukturu obcím a městům a vytvořila provozní společnosti, nebo provozní majetek v rámci soutěže nabídla soukromým provozovatelům. V té době nebyl k dispozici žádný kapitál, proto se uzavřely kontrakty na pronájem infrastruktury na deset až dvacet let. Vlastníci tyto peníze vložili jako investice do okamžité obnovy majetku nebo zprovoznění infrastruktury. Dnes jsou v oddílném modelu zhruba dvě třetiny provozních společností. Tím Česko odpovídá stavu Evropské unie.
Bylo vodohospodářství v Česku v tak kritické situaci, že jsme okamžitě potřebovali stovky milionů na opravy?
Stav v 90. letech byl špatný, i když to záleželo na jednotlivých oblastech. Nutno říct, že během následné krátké doby se výrazně zlepšilo životní prostředí a kvalita pitných i vypouštěných vod. Všichni si určitě pamatujeme, jak to vypadalo na některých řekách za čističkou. Dnes můžeme pozorovat obrovský pokrok, vodárenské prostředí se stabilizovalo. Souviselo to i s požadavky před vstupem do Evropské unie.
Dnes už unijních požadavků dosahujeme?
České vodohospodářství je na velmi dobré evropské úrovni, kvalita pitné vody je u nás jedna z nejlepších v celé Evropě. Z hlediska ztrát vody a netěsností potrubí směle srovnávat s vyspělými zeměmi EU. Není u nás třeba obec nad dva tisíce obyvatel, která by neměla čističku odpadních vod. I co se týče počtu havárií, patříme mezi prvních šest států.
Takže spokojenost?
Infrastruktura potřebuje obnovu. Musíme proto počítat s dalšími vynakládanými prostředky, systémy neustále monitorovat. SOVAK dlouhodobě tvrdí, že zvláště menší společnosti nemají řádně zpracované plány obnovy a neukládají si dostatek prostředků na obnovu a rozvoj. Tlačíme na to, aby byl tento požadavek součástí metodiky ministerstva zemědělství a aby byl zakotven v legislativním procesu. V Česku máme zhruba 77 tisíc kilometrů vodárenského potrubí a na 47 tisíc kilometrů kanalizačních řadů, téměř 4 tisíce úpraven vod a 3 tisíce čističek odpadních vod. Jedná se o obrovský majetek v řádu 1 bilionu korun. Z jednoduchých počtů plyne, že by se na obnovu infrastruktury mělo dávat 2 až 2,5 % z tohoto majetku, což vychází na 20 a 25 miliard korun ročně. Dnes se ale dává polovina.
Nyní však končí některé dlouhodobé kontrakty a obce a města sdružená ve spolcích, kterým patří infrastruktura, zvažují, co dál?
Rozhodují se, jestli to budou provozovat samy, pokračovat se stejným partnerem, nebo vyhlásí soutěž. Debata je velmi živá, cítím určitý tlak hlavně ze strany ministerstva životního prostředí, které si uvědomuje, že se jedná o docela výdělečný byznys, proto by bylo dobře, aby veškeré prostředky zůstaly u tuzemských firem. Dále tu začíná být požadavek určitého kruhu lidí na to, aby si obce majetek provozovaly samy a nenechaly se vydírat ‚zlými zahraničními společnostmi‘. Málo se ale ukazuje, jakých výsledků tyto společnosti dosáhly a že žádné vydírání ani není možné.
Jakou cestu by podle vás měly obce a města zvolit?
Z našeho průzkumu o hospodaření soukromých firem a municipálních společností vyplývá, že se jednoznačně nedá upřednostnit žádný model. Na to je historie vodohospodářství od revoluce příliš krátká. Ukazuje se ale, že větší kvalita služeb a vody je spíše u větších společností. I závěry Mezinárodního měnového fondu nebo Evropské investiční banky jasně říkají, a netýká se to jenom vodohospodářství, že města a obce tu nejsou od toho, aby dělaly specializovanou práci. U specializovaných firem dochází k tlaku na zisk, proto vykazují větší efektivity, kvalitnější služby a jejich nabídku a používají nové moderní technologie. Daří se jim dosáhnout úspor u nákupů energií, protože si dovedou sjednat výhodnější podmínky než malé firmy.
Lze zobecnit, jestli je u oddílného modelu nižší cena vody?
Takhle jednoduše se to nedá říct. Záleží na zahuštění distribuce, na terénu i na tom, jaké procento obyvatel je napojeno na vodovody. Politickým aspektem by navíc mělo být, aby byla cena vody sociálně únosná pokud možno na celém území. Tudíž jakmile bychom ‚roztrhali‘ velké společnosti na městské a municipální, došlo by k obrovským výkyvům a nabourání ceny vody a doplatily by na tom často menší obce, jejichž měrné náklady jsou většinou daleko větší než u větších měst.
Kdo cenu vody nastavuje?
Cenu vody stanovuje ministerstvo financí formou cenových výměrů, které stanovují, jaké položky mohou do kalkulací cen vodného a stočného provozní společnosti zahrnout. V principu navrhuje cenu provozní společnost. Vlastník, nikoliv provozovatel, má konečné slovo, musí si dát cíl, stanovit, kolik a kam bude investovat, říct, v jakém parametru a kde chce zvýšit kvalitu vody. Na základě propočtu je cena schválená dohodou. Návrh pak jde na ministerstvo, které zkontroluje, jestli jsou všechny náklady oprávněné, jestli jsou zahrnuty všechny daně, odpisy a nájem a jestli je tam i příslušný zisk. Není možné, aby měla společnost zisk 20 až 30 %.
