Číst, nebo nečíst?
1
Číst, nebo nečíst dopisy ze soukromé mailové schránky premiéra Sobotky? Ve slušné společnosti zazní jednoznačné ne, protože ochrana a právo na soukromí jsou důležité společenské hodnoty. My už ale dlouho žijeme v atmosféře dobrovolného odhalování a vystavování soukromí nejen na sociálních sítích. Nějaké hranice nepřekročitelnosti sice zůstávají, jsou ale pro každého jiné, jsou dosti nečitelné a ve vztahu vůči veřejným osobám jako kdyby ani nebyly. Existuje jediné ospravedlnění pro šťourání se v premiérově poště – pokud by korespondence ukazovala na nějaký kriminální čin. To se tady však neděje.
Jsme svědky toliko voyeurství a není nepodstatné, že jím trpí především média patřící stejné firmě jako hnutí ANO Andreje Babiše. V tomto kontextu se celá historie odhalení soukromých mailů jeví v trochu jiném světle. Netřeba podceňovat schopnosti pravicových extremistů soustředěných kolem serveru White Media, který poštou premiéra Sobotky disponuje, ale je podstatné, že nejvíce o obsahu Sobotkovy pošty referují Babišovy Lidové noviny a Mf DNES. I kdybychom se oprostili od legitimního podezírání a přijali oficiální verzi, že maily jsou zveřejněny extremisty jako trest za Sobotkův údajný přívětivý vztah k uprchlíkům (ve skutečnosti je velmi racionální a zřetelný – na rozdíl od představitelů evropské levice), nic to nezmění na výsledku, že tady jde o politickou diskreditaci premiéra a jeho partaje. Ano, část korespondence ukazující na snahu ovlivňovat průzkumy veřejného mínění není nepodstatná, ale není ničím, co bychom nevěděli a co už několik let všechny politické strany dělají. Konečně, několik skandálů spojených s fixlováním průzkumů veřejného mínění tady už bylo. K tomu ale není třeba zveřejňovat premiérovu poštu.
Podobně jako při úniku jakýchkoliv dat nebo tolik oblíbených odposlechů nikdo netuší, kdo je režisérem a střihačem této reality show. V naprosté většině případů zveřejňování odposlechů totiž sehráli novináři a média úlohu tupých a nevědoucích poslů zpráv, tedy diskreditací v rámci konkurenčního nebo politického boje, které většinou trestnou činnost neprokazovaly. Média sehrála roli užitečných idiotů, zveřejňovala jen fragmenty, které někdo pečlivě vybral, aniž znala začátek a konec příběhu.
Sobotkovy maily jsou v mnohém odlišné, jejich masivní zveřejňování ze strany Babišových médií je pochopitelně vysvětlitelné – za to je Babiš přece platí a na rozdíl třeba od uniklé korespondence Hillary Clintonové nejde o porušení federálního zákona, jejich zveřejnění je výsledkem oficiálního vyšetřování a sám Sobotka v nich neřeší státní záležitosti. Neobstojí ani případné srovnání se společností WikiLeaks, která disponovala úřední korespondencí americké diplomacie. A co je podstatné, je jen šmírování, které nic zásadního neprokazuje.
