Pokuta za to, že nejste jako Angela Merkelová

Financial Times jsou noviny s domicilem v Londýně, které přitom spíš než do britského světa dávají vhled do mikrosvěta v politickém Bruselu, který je pilně čte a který skrz ně drbe. Když tedy tyto noviny napíší, že v pondělí se v konceptu Evropské komise o azylové politice vyskytoval nápad, že by členský stát za každého přiděleného azylanta, kterého nevezme, platil 250 tisíc eur, asi to v těch papírech skutečně je. Autorovi zprávy to potvrdili hned čtyři očití svědci. V redakci FT se zřejmě takhle nadstandardně jistili proto, že dokonce i jim ten nápad vyrazil dech. Pro vzpírající se státy, jako je Česká republika, by znamenal vysoké sumy. Loni na podzim Sobotka kývl na odebrání 1700 běženců, pokud by si vláda třeba podle vzoru Varšavy svůj slib rozmyslela, musela by podle návrhu do Bruselu odvést 11 miliard korun. Na jednoho nepřijatého by to dělalo 6,7 milionu, a vysvětlujte to v zemi, kde se nedávno vedl politický boj o to, zda se důchodcům zvedne příští rok penze o 200 nebo 300 korun. Lidem, kteří nemusejí prchat před občanskou válkou, ale současně na svůj důchod předtím léta pracovali a odváděli příspěvky. Po celé EU, nikoliv jen v její postkomunistické části, se Evropanům nějak nepodařilo vymluvit jejich pocit, že statisíce běženců loni do Evropy osobně pozvala německá kancléřka, a nevidí důvod, proč by měli platit za trest, že to zrovna necítili tak jako Angela Merkelová.

Zdá se, že 250 tisíc eur na osobu je cifra určená k vyvolání úleku. Jeden diplomat citovaný FT říká: „Výše příspěvku se může změnit, (v návrhu) šlo o to, aby to vypadalo jako sankce.“

Jenže uvedení tak vysoké cifry má vedlejší účinky. Někomu to třeba připomene, že uprchlíci před občanskou válkou v Sýrii začali loni ve větším měřítku opouštět uprchlické tábory v Turecku, Jordánsku a Libanonu pár měsíců poté, co se dárcovské země včetně Německa rozhodly výrazně skrouhnout humanitární pomoc pro jejich utečenecké tábory. Šetřilo se na špatném místě. Pomáhat těm lidem v drahé Evropě je kromě nekvantifikovatelných společenských nákladů taky drahé finančně. Například Švédsko utratí za afghánské žadatele o azyl letos zhruba stejně peněz, jako je celý rozpočet afghánské vlády.

Návrh je tak radikální, že spíš nemá šanci na přijetí. Mezi jinými se chystá ho na evropské radě ministrů vnitra zabít i náš Milan Chovanec. Nicméně je to upomenutí, že politická reprezentace Německa a dalších států, které jsou na ráně (Itálie, Řecko) s myšlenkou přerozdělovat migranty přišlé do Evropy loni, nedají pokoj.

Hlavně je to nepřímý důkaz, že jakýkoliv výměnný obchod s Tureckem zatím funguje (v dubnu klesl počet boat people, kteří přijeli z Turcka do Řecka, z březnových 1700 denně cca na stovku), v Bruselu tuší, že to ještě není konec příběhu. V Německu se předpokládá, že další velká vlna by letos mohla přijít z Afghánistánu, v bývalých koloniálních mocnostech Francii a Británii uvažují dlouhodoběji a obracejí pozornost k Africe a zvlášť té subsaharské (zmiňoval ji nedávno David Cameron, když v parlamentu zaujímal stanovisko k Libyi). Africké přistěhovalectví je potenciálně dramatičtější než z Blízkého a Středního Východu. Černý kontinent už dnes čítá přes miliardu lidí a do roku 2040 nejlepší scénáře, které jsou k dispozici, odhadují růst někam ke dvou miliardám. Přirozeně se nemalá část onoho 800 až 900 milionového přírůstku bude pokoušet najít pro sebe místo k životu v Evropě.

Plány na kvóty a pokuty pro kverulanty jsou zavírání očí před stále pravděpodobnějším scénářem, v němž se EU začne usilovně opevňovat, až se nakonec promění v pevnost. Ta změna může přijít buď skrze populistickou, zdivočelou pravici, nebo (radši) tak, že se už teď některé vlády v EU postaví na odpor. Pokud například komise skutečně navrhne pokuty, měl by aspoň veřejně padnout návrh na odstoupení předsedy komise Junckera.