M.Z. a norské tajemství jeho revivalu

Včera se v Senátu projednávala petice 11 tisíc občanů, kteří si přejí odvolat z funkce prezidenta republiky Miloše Zemana. Petenti si evidentně myslí, že Zeman naplnil trestný čin velezrady tím, že má jiný názor na rusko-ukrajinskou válku, než oni. To je pěkná demokratůra. Někdo jiný by zase mohl požadovat Zemanovu demisi za jeho směšné názory na přijetí eura, za to, že vyslovuje podporu dvojici Ištvan-Šlachta za to, že se rád – a zrovna on, s bilancí svojí vlády – tu a tam sveze na protikorupční vlně.

Ale prezident má mít silné názory, kterými případně vybočí z řady, tuto užitečnou funkci dali Pražskému hradu už oba Zemanovi předchůdci. Současně se leckdo v Praze, která zůstává hlavní oporou protizemanovského odboje, diví, že Zemanovi po výpadku způsobeném loni na podzim „pasy rajot“ a podobným excesy opět roste popularita. Prý je to tím, že podniká cesty po krajích a svým populistickým slovníkem mluví s občany na náměstích.

To asi nějakou roli hrát bude, ale třeba je to taky tím, jaký neuvěřitelný prostor mu občas vláda ponechává. Příklad par excellence je kauza odebraných dětí Evy Michalákové v Norsku. Česká vláda vlažně a čistě pod tlakem veřejného mínění a části parlamentu loni v prosinci poslala norské vládě nótu, Oslo ale trvá na názoru, že oni nemohou mluvit do práce sociálním úřadům ani soudu. Je to slabý argument, norské království nám zřejmě chce namluvit, že jejich sociálka je z principu nekontrolovatelná a nemusí se nikomu zodpovídat.

V dubnu potom dotyčný okresní Barnevernet navrhl svému nadřízenému krajskému orgánu zbavit matku rodičovských práv, mimo jiné proto, že svůj případ medializovala. Takže norská sociálka se mstí. A co na to česká vláda, která byla donucena aspoň vlažně konat právě tou medializací?

Ministryně práce Michaela Marksová-Tominová tvrdí, že je přitvrzením na norské straně překvapena, že ty návrhy jdou proti duchu jednání obou stran letos v březnu. Zaskočen je i ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeněk Kapitán. Ale nikdo zodpovědný na české straně nevyvozuje ze svého zaskočení žádnou akci, nepodniká žádné kroky, ani ho nenapadne zvednout norskou rukavici a jít do diplomatického konfliktu. A protože Kapitán i Marksová-Tominová v minulých měsících veřejně dali najevo, že v kauze věří víc norským úřadům než matce - zřejmě i proto, že české ministerstvo práce už druhým rokem inkasuje z norských fondů desítky milionů korun (na projekty pro podporu rodiny a změnu zákona, uf) - je norské straně zřejmé, že Česká republika není schopna se vážně rozzlobit.

Po arogantní reakci z Norska případ Michaláková už přerůstá do obecnějšího problému českého státu. Protože stát, který se sebou nechá zacházet jako s onucí, nemůže spoléhat na to, že se k němu v podobně delikátních záležitostech jiné státy budou chovat s respektem.
Je to smutné, ale z dnešní české exekutivy jedině prezident Zeman v této situaci dělá, co je potřeba.

Ve středu jsme se dozvěděli o tom, že napsal dopis norskému králi Haraldovi V. Prezident v dopise krále upozorňuje „na vleklý případ paní Michalákové, která s přibývajícím časem ztrácí drahocennou rodičovskou vazbu ke svým dětem“. Přesně tak. Od chvíle, kdy norské úřady matce obě děti odebraly, uběhly čtyři roky, děti se matce přirozeně odcizují, ochota úřadů vyjít jí vstříc je nulová  – a česká vláda je například ústy ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka schopna tvrdit, že s tlakem na Nory se to nesmí přehánět, neboť by se mohli zatvrdit.

Nemůže být jeden důvod revivalu Zemanovy popularity v tom, že se občas dokáže zachovat lidsky, což ve společnosti politiků robotického typu nutně vede k tomu, že vypadá jako člověk?