Británie i s královnou jako Disneyland pro Číňany

Tak pompézního přijetí se nějakému zahraničnímu státníkovi hned tak někde nedostalo. David Cameron zapřáhl všechna tradiční aktiva, jež vytvářejí image Británie. Královna Alžběta s manželem, korunní princ William s manželkou, dvoupatrové autobusy, černé taxíky i sportovní auta, hospoda s tradičními fish and chips, štáb televizního sitcomu, fotbalový Manchester – všichni museli nastoupit do služby.

Cameron sestavil pro čínského prezidenta Si Ťin-pchinga jakési živé tableau pohlednicové Británie. Prezident se mu odvděčil varovnou poznámkou v projevu, že Britové by ve vztazích s Čínou uchopit měli chopit příležitosti, která se nemusí opakovat, a při jednáních údajným přáním, aby Británie neopouštěla EU. Rozumí se samo sebou, že o Dalajlámovi nebo lidských právech nepadlo ani slovo.

Mohlo to rozptýlit čínskou představu, že Británie „už není nějaká velká země, ale jen jedna ze zemí staré Evropy vhodná pro turistiku, studium v cizině s pár slušnými fotbalovými týmy,“ jak to v roce 2013 formuloval čínský státní deník GlobalGlobal Times? Anebo je ta snaživost v tomto názoru spíš utvrdila? Je to exces, aby nebo Britové nastolili nový standard, kterému se ostatní evropské země budou muset volky nevolky snažit vyrovnat?

Britský postoj je méně nepochopitelný, než by se někomu mohlo zdát. Britové jsou koneckonců tradiční obchodnický národ. Jestliže dříve mohli vystupovat z pozice převahy, a dnes nemohou, je jejich chování jen logická korekce ve službách starého cíle – aby se Londýn stal nejatraktivnějším centrem pro další sektor a skupinu obchodních partnerů. Tak jako Britové setrvale pracují na tom, aby Londýn zůstával nejatraktivnějším světovým finančním centrem, tak jako vítají kapitál z celého světa v londýnském realitním trhu či třeba trhu s uměním, stejně se dívají i na současnou Čínu. Přizpůsobují se světu, v němž už nevládnou impériu, nad nímž slunce nezapadá, a naopak se vynořily nové, mocnější země. Ale vlastně zůstávají stejní – pořád hledají obchodní příležitosti.

Vzhledem k čínským specifikům se ovšem různé odstíny tradičních zájmů mohou dostávat do rozporu. V Londýně právě probíhá velká výstava nejznámějšího současného čínského umělce Ai Wewei, a britský konzulát v Šanghaji mu původně nechtěl dát vízum v době návštěvy čínského prezidenta. Nakonec ho dostal, jindy může souboj Londýna – centra kreativního průmyslu s Londýnem – přístavem pro čínský kapitál dopadnout jinak.

Otázkou je, jaké jejich úsilí přinese plody. Číňané při příležitosti návštěvy oznámili kapitálový vstup do projektu elektrárny Hinkley Point (v osmnáctimiliardovém projektu budou mít třetinu, francouzská EDF dvě). A Británie koneckonců je druhým největším evropským exportérem do Číny – ovšem Německo má takový náskok, že rozdíly mezi ostatními se jeví bezvýznamné. Německo tam vyvezlo loni zboží za 75 miliard eur, zatímco Británie za 19 a následující Francie za 16 (my za 1,5 miliardy).

Co lze z této konstelace vyvodit?

Lidská práva jsou out. Čína uctivé zacházení vyžaduje a monitoruje. Když se v roce 2013 Cameron setkal s Dalajlámou, následovalo roční zmrazení vztahů, z něhož si britský premiér evidentně vyvodil své poučení. O tomtéž se přesvědčilo Norsko, když v roce 2010 udělilo Nobelovu cenu míru čínskému disidentovi. Ale kdo je jiný? Německo používá „tichou diplomacii“, Merkelová (prý) v jednáních pravidelně nastoluje lidskoprávní témata a Číňané si na to zvykli, připomínají britští kritici. Nedodávají už, že tichá či hlučnější diplomacie má stejně zanedbatelné výsledky. (Číňané jednou popravili člověka, jehož případ vznesli unijní diplomaté, v den zahájení fóra o lidských právech. Dalajláma vytkl Cameronovi, že mu jde jen o „peníze, peníze, peníze“. Ano, Evropa je zadlužená – tak to je.

Otevřená zůstává otázka čínského politického vlivu spojeného s investicemi. Kritici upozorňovali na bezpečnostní aspekty čínské investice do jaderné energetiky. Stejně pofidérní je ale aspekt politický. Elektrárna Hinkley Point byla problematická z regulačního hlediska. Britové svedli s Bruselem boj o schválení formule pro garantovanou cenu elektřiny z ní. Znamená čínská investice, že půjdou tam, kde vidí záruku politického vlivu v Bruselu? Anebo naopak Britové sázejí na to, že proti čínským penězům si Brusel netroufne jít? Tato otázka pro nás není bez zajímavosti vzhledem vzkvétajícímu čínském investičním partnerství s naší skupinou J&T a čínskému dvoření se prezidenta Zemana. Do uvažování těchto lidí ovšem nevidíme, natož aby je nějaká veřejná diskuse mohla ovlivňovat.

Význam této diskuse by ovšem by tak jako tak omezený. Velká část našeho faktického exportu do Číny se odehrává prostřednictvím našich subdodávek německým výrobcům. V tomto smyslu se dá říct, že naši politiku vůči Číně jsme do značné míry outsourcovali do Německa, ať si to připouštíme, nebo ne.