Evropa migranty nepotřebuje. Europeistům se hodí

Problém migrace, který dnes hýbe veřejným prostorem u nás i v celé Evropě, není na našem kontinentě ničím novým. Objevil se v západní Evropě v době poválečné obnovy a hospodářského rozmachu v 50., 60. a 70. letech, kdy z oblasti Středomoří proudily na sever statisíce levných pracovních sil. Nejprve Pyrenejský poloostrov a Itálie, později Balkán, severní Afrika a Turecko, v britském případě Indický subkontinent a Karibik byly hlavními destinacemi, odkud proudila do západní Evropy ekonomicky motivovaná imigrace.

Tito imigranti přispěli k prosperitě západní Evropy a většina tam nalezla i nový domov. První generace imigrantů byla většinou spokojena se šancí na dosažení daleko vyššího materiálního standardu než v původní vlasti, s níž obvykle nepřestala udržovat styky a kam posílala část vydělaných peněz. Příliv levných gastarbeiterů umožnil udržovat nízké mzdy v manuálních profesích, které se staly doménou přistěhovalců. Domácí obyvatelstvo tak mohlo užívat výhod státu blahobytu a soustřeďovat se na obory vyžadující vyšší kvalifikaci nebo se svěřit péči štědrých sociálních systémů. Panovalo všeobecné přesvědčení, že imigrace přináší všestranné, nejen materiální, ale i kulturní a společenské obohacení . Objevila se teorie multikulturalismu oslavující neasimilaci přistěhovalců a prospěšnost paralelní koexistence různých kultur, náboženství a životních stylů na jednom teritoriu. Pro většinovou společnost představovala ideové ospravedlnění faktu, že se s nově příchozími není nutné plně sžívat a stýkat, a dávala jí pocit, že ghetta pro přistěhovalce jsou vlastně prospěšná.

S postupujícími hospodářskými problémy se začalo ukazovat, že věci vůbec nejsou tak jednoduché. Příliv ekonomických migrantů neustává, poptávka po jejich nekvalifikované práci ale klesá. Přistěhovalecká ghetta bohužel nejsou oázami společnost obohacující jiné kultury, ale velmi často jenom semeništěm bídy a zločinu. Potomci první generace přistěhovalců se díky neasimilaci stávají lidmi bez dostatečné vlastní identity. Do staré vlasti a její kultury, jíž plně neznají, nepatří, a v zemi, kde se narodili, se necítí doma. Již nechtějí vykonávat jako jejich rodiče podřadné profese, ale nemají šanci na společenský postup.

Stát se pro Araba, Turka či Pákistánce Francouzem, Němcem či Britem není přes oficiální politicky korektní proklamace vůbec snadné. Vznikají společenské antagonismy, jejichž řešení je velmi obtížné. Vykořenění příslušníci přistěhovaleckých komunit hledají vlastní identitu a nacházejí ji často v islámu, víře svých předků, velmi často v jeho radikálních interpretacích. Posiluje to jejich nespokojenost, nepřátelství a agresivitu vůči většinové společnosti. Ta reaguje obavami a skrývaným nepřátelstvím, takže se vzájemné odcizení zvětšuje. Nově přicházející imigranti, kteří v dnešní situaci jen obtížně nalézají práci, se stávají dodatečnou zátěží sociálních systémů, jejichž štědrost se sama stává magnetem imigraci stimulujícím.

Ekonomická krize a všeobecná nejistota přilévají olej do ohně. Všude po Evropě vidíme sílící odpor vůči přistěhovalcům a přistěhovalectví, který je jednak přirozenou reakcí na skutečné problémy v soužití s neasimilovanými menšinami lidí z jiných kultur a jednak protestem proti politice vládnoucích západoevropských elit, jimž na odiv stavěná politická korektnost a „profesionální dobrodějství“ brání problémy nejen řešit, ale i vůbec pojmenovat.

V této situaci sílí současná vlna uprchlíků, která je výsledkem rozkladu států na Blízkém východě a v Severní Africe v důsledku konfliktů, občanských válek a intervencí. Smutnou skutečností je, že velký podíl na vzniku a trvání těchto krizí má dosavadní politika Západu založená na ideologii násilného vývozu demokracie a západních hodnot. Ta sice zlikvidovala místní tradiční diktátorské režimy, ale výsledkem toho nebyl trumf demokracie, ale rozklad, chaos, občanské války, násilí a humanitární katastrofy. V regionu se pohybují statisíce až milióny běženců a ti nejodvážnější, nejsilnější a nejlépe připravení z nich využívají rozkladu státních struktur a snaží se migrovat do Evropy.

Současná vlna migrace je tedy výsledkem jak neúspěšné zahraniční politiky západních velmocí v blízkovýchodním regionu, tak atraktivity „nesnesitelné lehkosti bytí“ západoevropské azylové a sociální politiky, která jako magnet přitahuje běžence z chudých zemí. Tento trend se navíc v Evropě potkává s politicky korektními názory lidskoprávních fanatiků, že migraci je třeba považovat za další lidské právo a že nikoho nelze zbavit údajného nároku na život v bezpečí a dostatku. Vzhledem ke stárnoucí populaci a nízké porodnosti jsou prý imigranti naší jedinou záchranou, která dnešním generacím bude vydělávat na penze. Fakt, že v těchto stárnoucích populacích existuje více než 20% trvalá nezaměstnanost a že práci na jihu Evropy nemá dlouhodobě šanci sehnat 50% mladých lidí, se do této argumentace pochopitelně nehodí.

Na druhé straně sílí na základě nepříliš povzbudivých zkušeností s multikulturní koexistencí s nepřizpůsobivými minoritami až hysterický strach z přistěhovalců a zvedá se odpor vůči cizincům jako takovým.

Téma migrace se stalo nejen vážným faktickým problémem, jež země, které jsou hlavním cílem migrantů přestávají zvládat, ale také předmětem zásadního ideového střetu. Je pozoruhodné, že bruselské evropeistické elity ovládající aparáty evropských institucí spolu s na ně navázanými nevládními organizacemi a aktivisty prezentují otevření dveří neomezené imigraci jako morální povinnost všech evropských zemí. Cestu k řešení zjevných problémů vidí v nucené distribuci migrantů po Evropě, aby se ulehčilo hlavním dosavadním cílovým destinacím.

Tento přístup je ospravedlňován vnucováním pocitu viny Evropanům za éru kolonialismu, globální oteplování atd. Argumentuje se tragickými příběhy jednotlivců zachraňujících si život před blízkovýchodními katastrofami a paralelami s emigrací z východní Evropy po nástupu komunismu. Zcela se přehlíží fakt, že dnešní problém migrace není problémem záchrany několika jedinců či jejich relativně omezených počtů, jako v případě protikomunistické emigrace. Dnes máme co činit s masovou migrací statisíců, možná miliónů lidí. Je jasné, že problémy Blízkého východu či Afriky nelze vyřešit přestěhováním jejích obyvatel do nejbohatších zemí světa, kde se o ně budeme starat. Evropa migraci dnešního rozsahu nemůže zvládnout, pokud se nebude snažit řešit její příčiny.

Většina bezprostředních obětí humanitárních katastrof není mezi těmi, kteří denně překračují hranice Evropy. Drtivá většina těch nejpotřebnějších a nejslabších hledá nejbližší bezpečné místo, kde zůstává. Těm je třeba pomoci na prvním místě. Ti, kteří mají sílu a prostředky překonat tisíce kilometrů na cestě do Evropy jsou ti nejsilnější a nejschopnější, kteří budou chybět doma, ve svých zemích. V Evropě jsou nepotřební, poptávka po jejich nekvalifikované práci zde neexistuje. Zato budoucí nezbytná obnova jejich vlasti se bez nich obejde těžko. A ta je jedinou šancí na zlepšení života i všech ostatních trpících.

Evropeistické elity však v dnešní vzedmuté migrační vlně vidí i novou příležitost, jak tuto krizi využít k dalšímu posílení tlaku na integrační přeměnu Evropy podle jejich představ. Nejde jen o snahu nucenými kvótami na přijímání přistěhovalců dále posílit moc bruselské byrokracie. Pokrokářští vizionáři vidí v migraci zásadního spojence, který může narušit homogenitu národních států a národní identitu jejich obyvatel, na nichž troskotají snahy o vytvoření nové „evropské“ identity a nového člověka vůbec. Proto jim nevadí, že noví přistěhovalci nepřinášejí ve své drtivé většině nic, co by jim umožnilo se úspěšně zapojit do života nové vlasti, a stávají se klienty přetížených sociálních systémů. Jejich přítomnost změní náš život, a to je podstatné. Zvykneme-li si na život v multikulturní společnosti doma, jsme blízko i přijetí multikulturního evropanství, které je podmínkou vysněného plného sjednocení Evropy.

Migrační vlna má však efekt zcela opačný. Veřejnost členských zemí unisono odmítá další masové přijímání běženců, především z muslimských zemí. Politici na národní úrovni bez ohledu na politickou příslušnost odmítají dosavadní přístup Evropské komise ve věci kvót, napříč Evropou posilují radikální strany s protiimigračním a protibruselským programem. Zdá se, že migrace může sehrát daleko spíše úlohu katalyzátoru nikoliv dalšího sjednocení, ale rozkladu EU.

Migrace není naděje pro naši budoucnost, ale hrozba schopná vrhnout nás daleko zpět. Rozumná strategie by proto měla umožnit

• soustředit se na maximální pomoc obětem konfliktů a katastrof v jejich regionech a udržet je tam, nikoliv přesouvat do Evropy
• účinně chránit evropské hranice (příklad Španělsko, Portugalsko)
• v přístupu velmocí ke konfliktům na Blízkém východě namísto „šíření demokracie“, neprůhledných intrik a rozdmýchávání konfliktů klást důraz na udržení stability s prioritou zamezení migrace (příklad Egypt)
• v zemích EU změnit azylovou politiku a sociální systém tak, aby nestimuloval příliv migrantů
• ve vztahu k existujícím mimoevropským minoritám v zemích EU opustit multikulturalistické iluze a trvat na asimilaci..