Ruce pryč od osmašedesátky!

Lední hokej je v Česku masově oblíbený, jsou ale vrstvy, kde se zas až tak skvělé pověsti netěší. Chce-li například nějaká chytrá hlava ilustrovat úpadek zdejšího patriotismu a vůbec komunitního cítění, zhusta poznamená něco ve smyslu: „Češi už jsou dnes schopni projevit národní hrdost jenom, když něco vyhraje hokejová reprezentace.“

Další standardizované povzdechy se týkají nepřiměřeně velké popularity těch, kdo honí po ledě kus gumy ve srovnání třeba s lidmi, kteří v samotě uprostřed hvozdů meditují nad žádoucností všeobecného blaha. Označíme-li někoho za „hokejku“, nebývá to míněno jako kompliment kvalitám jeho osobnosti obecně a intelektu zvlášť.  

Hokej v tom je ale nevinně - alespoň většinou. Jistě tomu sportu nejde klást za vinu nedostatek ochoty projevovat i při jiných příležitostech hrdost k národnímu společenství. To by snad šlo jenom v případě, že by existoval nějaký omezený rezervoár celospolečenského nadšení a hokejisti by si ho celý zabrali pro sebe. Jakási žoviální a mírně nadřazená distance je pak vyhrazena pro Jaromíra Jágra - tu největší „hokejku“ ze všech, zosobňující celou tu nepřípadnost hokejového kultu. Tady je ale potřeba rázně říct: od osmašedesátky ruce pryč!

Pro lidi, kteří cítí potřebu se nějak vymezovat vůči obvyklému, masovému, prostě vůči „normálu“, může Jágr představovat typický idol typického Čecha. Nic lichotivého. A přitom je v mnoha ohledech tak atypický. Jasně, některé reklamy si mohly odpustit. A pak tu byl ten účes. Ne ten, který jeho hlavu zdobí teď, ale ten, jenž pro něj byl dlouhé roky charakteristický. Styl připomínající doprovodného kytaristu německé popmetalové kapely, jež už byla naštěstí zapomenuta. Mladí ho dnes označuj termínem „nahoře byznys, vzadu party“. Dnes už na hokejistově hlavě naštěstí zůstalo víceméně jen u byznysu, čímž se Jaromír Jágr přiblížil dokonalosti.

Například skvěle zvládá komunikaci, na svoji facebookové stránce rozpráví se svojí „hokejovou rodinou“ bezprostředním tónem, který přitom není „namachrovaný“, ani třeba kamarádíčkovsky přisprostlý. Adekvátním způsobem se tam řeší adekvátní věci. Důležitější ale je, že po sobě hodně chce a nevymlouvá se, když to nevyjde. Neřeší rozhodčí, kvalitu ledu, neřekne „co byste ode mě v mém věku ještě čekali“.

Nepůsobí ale přitom nějak urputně a posedle, jako člověk stižený tunelovým viděním, který se se zaťatými zuby probíjí k vítězství. Asi je to tím, že má tu hru prostě rád. Nedávno se svěřil, jak zase mučí to svoje ledacos pamatující tělo a říká si, proč to všechno. A jediná odpověď je: láska. Nepochybně existují autoři, kteří by tuhle myšlenku vyjádřili s větší pronikavostí, hloubkou a poetickou silou. Ale stejně.

Na představě, že lidé vzhlížejí k chlapíkovi, který dostal talent, hodně na něm pracoval, hodně uspěl, nechová se jako kdyby spolknul všechnu moudrost, má na sebe nějaké nároky, k lidem se (alespoň na veřejnosti, jinam nevidím) chová hezky, nenacházím nic hodného přehlížení. A i těm slovům o lásce v jeho případě věřím – jaký jiný důvod by mohl mít po tom všem, čeho dosáhl? Trvalo mi to dlouho, musel jsem na tomhle světě hodně prožít, hodně podrážek prošlapat a baterek vybít. Ale nakonec mi to přeci jenom došlo. Já toho Jágra prostě žeru.