Pozdrav k těm, co jsou v nebi na rybách. Osobní vzpomínka na Petra Šabacha

Petra Šabacha znal v Praze, natož v Dejvicích, kde kdo. Já nejsem z Dejvic ani náhodou, ale poznal jsem Šabacha ještě dřív, než mi došlo, že je to báječný spisovatel, i když že je to, pro co Hrabal zavedl slovo pábitel, mi bylo jasné hned.

Představil mi ho na jaře 1990 nakladatel Ladislav Horáček, který právě zakládal svou Paseku a já po něm přebíral židli v jednom obskurním státním nakladatelství, které vzápětí zkrachovalo. A kromě té židle jsem po něm zdědil také horu rukopisů, většinou grafomanských výlevů, ovšem jeden prý, říkal Horáček, je dobrý a on by ho třeba i vydal, ale zatím to musím rozjet. A že mě tedy seznámí s jeho autorem, jehož jméno mi tehdy nic neříkalo.

Láďa měl ve zvyku úřadovat v hospodě nebo spíš to bylo tak, že hospoda byla jeho přirozeným pracovním prostředím, zkrátka mě vzal do hospody na Starým městě a tam mě představil takovému větrem ošlehanému chlapíkovi v džínové bundě. Tehdy mu nebylo ani čtyřicet, ale na mě působil jako mořský vlk a starý choroš dohromady, který stále vykřikoval něco o tom, jaké to bylo, když přijeli Rusáci do Dejvic. Střídal to se záchvaty štěstí, že uvidí Rolling Stones (bylo to to krásné jaro 90. roku), protože je chce vidět už od roku 1966, kdy jim propadl – já se v tom roce narodil. Říkal, že brečí, když si pustí Our House od Crosby, Stills and Nash, a pak jsem ty slzy opravdu viděl. Měl jsem pocit, že bydlí v hospodě, ale to jsem ho podcenil.

Horáček, který se pořád usmíval a dělal na mě jako, že jestli jsem někdy něco takového viděl, mi pak předal Šabachův rukopis a zmizel do té Paseky. My jsme zkrachovali, rukopis Horáček vydal, stejně jako asi pak dvacet dalších Šabachových knih. Nečetl jsme všechny, ale když ano, těšil jsem se, že jednou, třeba až budu v důchodu, si ho přečtu celého několikrát, čímž si možná prodloužím o trochu život. Protože psaní Petra Šabacha představuje tu nejzákladnější, možná dokonce nejdůležitější, formu literárního projevu. Její podstatou je srozumitelné a nekomplikované podání dobrých historek, které se docela dobře mohly stát každému, nejlepší však je, když se staly někomu, kdo je umí podat, tedy Šabachovi. Teď vím, že Šabach byl instinktivní realista, který se přidržoval toho, co může spolehlivě odvyprávět jako historku ze střední školy, které bývají nejlepší. Byl mistrem malých věcí a pohledu zdola, nostalgik, který věděl, že nejlepší roky člověk zažívá na gymplu, kdy je člověk nejcitlivější a nejsilněji mu tluče srdce, a proto na něm i literárně zůstal.

Kořeny vyprávění, které pěstoval, tkvěly na jedné straně v lidské touze chvíli druhého poslouchat – a na straně druhé v potřebě někoho vyprávěním zaujmout. Ze zkušenosti víme, že když je takové vyprávění aspoň trochu vtipné, snesitelně poučné, vypointované a nevleče se, jsme obohaceni, jako by s námi byl nejlepší přítel. A víme také, jak je to vzácné a jak je takových chvil málo.

Já jsem rád, že jsem takového přítele, i když jen letmo poznal, děkuji za to jeho kamarádovi a nakladateli Laďovi Horáčkovi, se kterým Petr už probírá, kam půjdou v nebi lovit ryby, a není vyloučené, spíš jisté, že teď, až si pustím Our House od CBSN, bude tam ta slza taky.​​​​​​​