Bertolucciho zločin
Světem filmu v posledních dnech otřásla zpráva o okolnostech vzniku slavného a ve své době velice skandálního snímku Poslední tango v Paříži z roku 1973. Americké profesní časopisy informovaly o čtyři roky staré videonahrávce, na níž režisér Bernardo Bertolucci kajícně mluví o okolnostech natáčení jedné z více erotických scén mezi protagonisty Marlonem Brandem a tehdy devatenáctiletou Mariou Schneiderovou.
S mužskou hvězdou se domluvil, že až kamera pojede, provede herečce cosi nečekaného a krajně nepříjemného, akt sexuálního násilí podle dnešních měřítek (a v daných okolnostech hnusné chování podle jakýchkoliv měřítek). Režisér prý chtěl ve filmu zachytit výraz skutečného nehraného ponížení ve tváři protagonistky.
Po odhalení následovalo množství reakcí, většinou pobouřených, právem, jakkoli debata o tom, jestli Bertolucci a Brando Schneiderovou při natáčení znásilnili, nebo ne, může jednomu připadat jako míjející se s podstatou věci. V každém případě jí udělali něco hnusného. A navíc v odpuzující mocenské konstelaci – slavný režisér a světoznámá herecká hvězda se domlouvají na devatenáctiletou holku.
Víc než o sexuálních preferencích zúčastněných mužů cosi vypovídá o režisérské posedlosti. Velcí umělci i ti, kdo o velikost marně usilují, jí trpí často. A publikum, společnost to od nich taky očekává, chce to, protože umělec přece má být poblázněný, divoký, hnát se za svou vizí. Jenomže filmový či divadelní režisér nedoluje naplnění té vize ze sebe jako třeba výtvarník nebo spisovatel. Potřebuje k tomu druhé, buď jako spolutvůrce, spolupracovníky na společném díle, nebo jako nástroje, jimž je potřeba vnutit svou vůli, donutit je, aby konečně dělaly přesně to, co podle režisérových představ dělat mají.
A herec nemůže často udělat nic lepšího než „být skutečný“, nehrát emoci, stav, aktuálně ho prožívat. Učinit svou představu skutečností může být pro fanaticky zaujatého umělce nejvyšší meta. A při snaze jí dosáhnout dokáže být hodně krutý, často ve víře, že výsledek tu krutost opravňuje. Bertolucci v tom ohledu není sám, jakkoliv je jeho chování k Marii Schneiderové mimořádně skandální.
Stanley Kubrick při natáčení Shining herce (především Shelley Duvallovou) psychicky týral, velice brutální podmínky zřejmě panovaly i během vzniku Života Adele režiséra Abdellatifa Kechicheho, který před třemi lety zvítězil na festivalu v Cannes. Tvůrce dramatu o lásce dvou mladých dívek si jejich představitelky zřejmě značně „vychutnával“, ponižoval je systematicky a hodně a nakonec z nich dostal, co potřeboval. Možná aféra kolem Bernarda Bertolucciho bude znamenat přelom, po němž se umělci i ti velcí nebudou těšit „výsadám kněžstva“ (Orwellovými slovy), i když spíš se posuzování jejich výstřelků bude dál řídit ohledy na kvality jejich díla, správné politické přesvědčení atd. Co se nezmění, nemůže změnit, je, že tvorba je často dost strašná věc.
A ještě v jednom je připomínání dávného skutku starého filmaře zajímavé. Výstižně ilustruje, jak se změnila doba, nejenom ve vztahu k ženám a sexu. V šedesátých a sedmdesátých letech „revoluční avantgarda“ (Bertolucci byl komunista) oslavovala hédonismus, bořila všemožná tabu, žila nespoutaně, dopouštěla se nejrůznějších excesů.
Vymezovala se tak (nebo se tak tvářila) proti převládající morálce, která byla daleko upjatější. Dnešní dědicové lidí, jako byli tehdy Bertolucci, jsou v tomhle ohledu často opační, razí spíš restrikci, zatímco většina je v mnoha ohledech hédonističtější. Časy se mění, věci se mění ve svůj protiklad – nic zvláštního na tom není. Ale stojí za to to občas připomenout. Protože i to, co se dnes bere jako dané a na věky, může být za pár roků úplně jinak.
