Prsten moci nové doby

Všechno se mění. Poslední dobou poněkud rychleji, dramatičtěji a možná i fatálněji. Galadriel, elfka z Tolkienových příběhů, pronáší v úvodu k filmové verzi Pána prstenů monolog, který je zjevně platný nejen pro Středozem, ale i pro náš svět. Přeloženo z elfštiny říká: „Svět se změnil. Cítím to ve vodě. Cítím to v zemi. Cítím to ve vzduchu. Mnoho z toho, co kdysi bylo, je ztraceno.“

Tolkien ve své fantazii načrtl příchod doby temna, kdy všemu vládl jediný prsten moci. Naše společnost možná spěje k něčemu podobnému. Dominantně ji dnes formují dvě věci: technologie a politika. Vztah mezi nimi je určující pro budoucnost, ale razantně zasahuje už do životů současníků – kupříkladu za polarizací populace stojí do značné míry globální rozmach sociálních sítí a především promyšlené algoritmy, nabízející uživatelům obsah, který plně konvenuje jejich názorům. Na první pohled věc přínosná, přesto však spíše devastující – stojí totiž za utvrzováním se ve vlastních přesvědčeních či za vytvářením informačních a názorových bublin. Zákonitě se tak omezuje i schopnost vést konstruktivní dialog.

Na technologickém výdobytku sociálních sítí pak jednoduše vybujela politická nadstavba. Oslovovat a elegantně manipulovat miliony uživatelů, o nichž máte poměrně dost informací, je snem každého politického marketéra, potažmo jeho zaměstnavatele. A jak je na denní praxi vidět, politika už se dávno nedělá na náměstích hlásáním programu, ale za klávesnicí.

Zkusme ale pohlédnout ještě dál. Střípek nadcházejících časů poodhaluje v tomto vydání Jakub Peřina v rozhovoru s oxfordským odborníkem na umělou inteligenci Ondřejem Bajgarem. Úvodem Jakub použil velmi výstižný citát britského historika Nialla Fergusona, který napsal: „Vždy jsme si představovali, že mimozemšťané přijdou z jiného světa. Ukazuje se však, že je vytvoříme sami a obdaříme je inteligencí, která nás nakonec předčí. Měli bychom být velmi opatrní, kam tohle nejspíš povede. Přinejmenším riskujeme, že budeme sdílet osud koní. Nahradíme sami sebe, jako jsme kdysi nahradili koně.“

Možná příliš skeptické, ale opět použijme dvě již zmíněná slova: technologie a politika. Právě v souvislosti s AI se stále častěji zmiňuje čiré propojení technologie a politiky – takzvaná AIkracie, tedy koncept, jenž předpokládá, že by vládní a politická rozhodnutí byla řízena umělou inteligencí, nikoli lidmi. Místo politiků by tak klíčové úkoly, jako je tvorba zákonů, rozdělování zdrojů nebo řešení mezinárodních krizí, přebíraly pokročilé algoritmy a učící se datové modely.

Nesmysl? Zcela nepochybně, ale podle blouznivců, kteří o této vizi už dnes halucinují, by vláda AI byla lepší než lidská. Racionální, objektivní, efektivní, rychlá, schopná analyzovat obrovské množství dat.

Znamenalo by to samozřejmě konec demokracie, ale koho to bude ještě za pár desítek let zajímat? Jak budou přemýšlet (a budou vůbec) generace, které se dnes rodí do AI světa? K čemu bude empatie, morálka, soucit, vzdělání, svoboda, hodnoty předků, víra?

Zrodí se nový prsten moci.

Zbývá poslední otázka: Komu bude patřit?