Klídek na Albertově

Dvě připomínky sedmnáctého listopadu, které se ve skončivším týdnu konaly na pražském Albertově, přinesly dva velice kontrastní zážitky. Ani jeden z nich si ale netroufnu označit za radostný.

V úterý, kdy se tam sešli příznivci Miloše Zemana, Bloku proti islámu a dalších spřízněných organizací a bojůvek, to byl sraz jaksi přespolních. Lidí, kteří nezapadali mezi budovy vysokých škol a ústavů, těžké a majestátní, vyzařující trochu topornou vážnost vědy. Muži a ženy, kteří i tam přišli poslechnout hlavu státu si na Albertově mohli připadat jako na nepřátelském území. Sami často zdaleka, geograficky i životní zkušeností, jež ve tvářích nemála z nich zanechala stopy své nepřízně.

Přišli tam vedeni nějakou silnou emocí, často asi strachem nebo naštvaností, pocitem odstrčenosti od světa, který se proti nim spikl, v němž na jejich úkor jakýmsi záhadným způsobem spolupracují bankéři v kuloárech a „nájezdnické hordy“ na gumových člunech, a ta „jejich pravda“ je potlačovaná. Lidé hrdě se hlásící k insigniím komunistické lidové armády a záměru všechno to tu „vyčistit“. Zachmuření pánové a výrazným hlasem promlouvající ženy, společné jim bylo odmítání a pocit ohrožení. Lidé na pódiu s tou emocí pracovali, pokládali se do toho společně sdíleného dramatu, v němž jde přeci o všechno, hrozí katastrofy a zároveň existence, pro niž je jindy třeba těžké hledat smysl, v tom kontextu získává na významu. A společně vnímaná hrozba může ospravedlňovat slovní agresi a nenávist, pro niž by se legitimizace jinak hledala dost těžko. Zklamání, obavy, strach, ale taky zachmuřeně radostné přivolávání chvíle, kdy se začne kácet les a budou létat třísky.

Zato včera přišli „domácí“. V celkem hojném počtu se na Albertov dostavilo české měšťanstvo, aby v „náhradním termínu“ oslavilo svátek svobody a demokracie. Lidé zdvořilých mravů, často s dětmi. Soudě podle ohlasu na sociálních sítích si akci docela pochvalovali, byla prý velice důstojná. To tedy byla. Důstojná až na půdu. Pokud Miloš Zeman mluvil v souvislosti s loňským sedmnáctým listopadem o „řvoucím stádu“, působil zástup ze včerejška jako jeho opak, shromáždění beránků. Ten usedle a přívětivě působící zástup si přitom na Albertov možná taky přinesl nějakou emoci – třeba naštvání na to, jakým směrem a jak daleko hlava státu posunuje hranice přijatelného, znepokojení tím, co se ve společnosti děje a třeba i chuť s tím něco dělat. Rozplynula se ale v té všeprostupující důstojnosti. Při poslechu sledu projevů akademických funkcionářů si jeden mohl připadat jako ve vysokoškolské aule, kde se už hodně dlouho netopilo, a kde vlídní pedagogové oslovují studenty při nějaké interní školní slavnosti. Kultivovaně, jistým způsobem zkušeně a blahosklonně, taky nevzrušeně a nevzrušivě, pár přátelských slov kolegyním a kolegům z akademického světa. Školní dojem ze shromáždění byl asi nejsilnější ve chvíli, kdy děkanka pražské Filosofické fakulty zvala shromážděné na semináře v rámci Týdne diverzity. V té úzkostlivě nekonfrontační atmosféře, shromáždění dychtivě reagovalo na každou narážku nebo alespoň náznak narážky, moc se jich k němu nedoneslo, výjimku představoval snad jen závěrečný projev studentky Marty Harasimowiczové, plamenný přiměřeně situaci. V den státního svátku na Albertov dorazili lidé, již žijí v přesvědčení, že se svět hroutí. Včera jako kdyby se navzájem utvrzovali v tom, že se vlastně nic neděje. Byli svědky vítězství důstojnosti nad naléhavostí. V proslovech více řečníku se připomínalo dávné heslo „kdo, když ne my, kdy, když ne teď“. Tak dobře. My a teď. Ale co?