Vzbuzené aspirace dohonily Poláky. Češi už to mají za sebou
Polsko si v posledních letech v očích západních komentátorů vydobylo pozici vzorného žáka. Je to šestá nejlidnatější země EU, a když jako jediná v největší krizi za posledních třicet let nespadne do recese, stoupne jí sebevědomí. Připočtěme k tomu, že Polsko má (třeba ve srovnání s námi) tradici asertivní diplomacie – je zvyklé považovat se za mocnost. A k tomu dále připočtěme, že dnešní vláda je značně proevropská, přičemž vedle předchozí garnitury bratří Kaczynských by se jevila proevropská snad každá vláda. Takže je Polsko vydáváno za příklad jako země, jež dokázala skvěle využít výhod evropské integrace – což sice není přesně totéž, ale chápeme, jak k tomu došlo.
A teď se objeví odposlechy jejích vedoucích činitelů, z nichž Polsko vychází jako země na huntě, jejíž hlavní vládní strana nemá šanci přežít ve zdraví rok 2015, jejíž vládnoucí špičky si v soukromí uvědomují, že jen předstírají akceschopnost. Na odposlechy státní moc reaguje tím, že policie vtrhne do redakce časopisu, který je zveřejnil.
Více čtěte: Razie kvůli odposlechům. Možná padne vláda, připustil premiér
A nic. Západní média se omezují na zastrčené agenturní zprávy, jež jsou psané pro investory, jež pragmaticky zajímá, zda přežije guvernér centrální banky Marek Belka, na něhož jsou zvyklí. A česká média se omezují na přebírání těchto agenturních zpráv; specialisté na zónu na východ od Bruselu mlčí. Neměla by takováto zpráva, že je něco shnilého ve státě polském, vzbudit živější zájem?
Jeden důvod je jistě ten, že komentátoři v těchto dnech nevědí, jestli mají dřív sledovat Ukrajinu nebo Irák, a polský skandál je vedle toho malé pivo. Mám nicméně pocit, že kdyby se analogická epizoda odehrála v orbánovském Maďarsku, vypadala by reakce jinak. Poláci sami přitom srovnávají svůj skandál s osm let starou příhodou z Maďarska, kdy unikla nahrávka tehdejšího premiéra Gyurcsanyho, kterak sděluje svým spolustraníkům, že „jsme lhali ráno i večer“, jeho vláda se nemůže pochlubit jediným rozumným opatřením a hospodářství drží nad vodu jen „prozřetelnost, moře likvidity ve světové ekonomice a hromada triků.“ Jenže – a to je pozoruhodné – i tehdy byl Západ spíš chápavý. Neviděl nikoho lepšího, kdo to může napravit, než zase Gyurcsanyho. V Bruselu zabírá, když jdete s proudem a projevujete sekulárně-liberální vkus. Pak se skousne i nějaká ta razie v redakci. Lhaní? Jean-Claude Juncker přece říká, že je nutné.
A co český kontext? I tohle srovnání je instruktivní. Odposlechy jsou nikoli policejní, ale soukromé. Když Karel Randák nabízel svou fotoreportáž z Toskánska, zůstat skrytý se mu nepodařilo – MF DNES ho provalila. Polský dodavatel má komunikační kanály ošéfované líp – týdeník Wprost svůj zdroj prozradit odmítá. A má taky pověst média dobře napojeného na zpravodajské služby. Ti, kdo skutečně rozhodují o tom, kdo v Polsku vládne, se rozhodli přepřáhnout, a jedna ze zpravodajských složek jim v tom pomáhá: tak zní jedna dost divoká interpretace ze země, kde není nouze o divoké výklady – ale taky o množství zpravodajských složek, jež mimochodem na rozdíl od těch našich, stavěných na zelené louce, nikdy úplně nezpřetrhaly kontinuitu s bývalým režimem. To je velký rozdíl. Naše služby, pokud víme, do politiky iniciativně nezasahují. Jistě, výroční zprávy BIS obsahují řadu varování, jež jsou nedvojznačnou kritikou části politické a státní moci. Ale tyto informace jsou předkládány otevřeně, nikoli manipulativně využívány. Když se do politických her pustilo naše Vojenské obranné zpravodajství, bylo úslužným nástrojem, nikoli iniciátorem, nota bene v soukromé věci. A projevilo amatérismus, jež vedl k rychlé blamáži.
Poláci se vesměs shodují, že zveřejněné odposlechy nedokládají žádné zjevné trestné činy. Jenže to by řekla většina Čechů o odposleších našich trafikantů taky. Polská prokuratura ale jde nikoli po obsahu odposlechů, ale jejich původci (mimochodem, manažer restaurace Sowa a přátelé je ve vazbě, aniž by policie přiblížila důkazy, jež proti němu má). Žádný prokurátorský bojovník proti všeobecnému spiknutí tam zdá se zatím nevyrostl. Nebyl tam ovšem ani žádný premiér, který by deklaroval, že vyšetřovatelům rozvázal ruce, a ani žádné protikorupční celebrity.
Polský stát přitom nefunguje v jiném vesmíru než ten náš. V dalším zveřejněném odposlechu se jiní dva činitelé baví o tom, že budovaný terminál pro zkapalněný zemní plyn ve Świnoujście nebude v provozu v roce 2015, ale spíš v roce 2017: kontrakt byl uzavřen nevýhodně pro stát, takže italského dodavatele nelze penalizovat za zpoždění; klade trubky bez atestu, takže „až tam přijde první pořádná kontrola, všechno vyletí do vzduchu.“ A jistá státní korporace, jež by měla převzít rizikovou banku, je prý ve skutečnosti „chuj, dupa i kamieni kupa“ (polské nadávky jsou libozvučné, ale jednomu polskému novináři se zřejmě víc líbí český překlad).
Polská veřejnost se ale na svět dívá jinou optikou. Aspoň si to myslí polští politici, když jim zrádně útulná atmosféra u Sovy a přátel rozváže jazyk. Takto si loni v létě představoval ministr vnitra Bartłomiej Sienkiewicz, jak se začne letos podpora vlády rozkládat:
„Budujeme silnice, bla bla bla... ale to už totálně nezabírá. Proč to nezabírá? Protože Pepa Novák vidí ty dálnice, nadjezdy, nádraží, cokoli...“
Marek Belka: „Protože to má kurva být samozřejmost.“
Sienkiewicz: „Protože jeho základní otázka je: A co já z toho kurva mám? Kde jsou peníze v mojí peněžence? A ne že má posraného orlíka před okny (fotbalová hřiště pro mládež, Tuskova iniciativa – pozn. red.), jemu je ten orlík u prdele, i ta dálnice je mu u prdele. Protože u něj jde o vzbuzené aspirace, jak se vybudí aspirace, tak to má vážné důsledky. Nejdřív ta aspirace je, aby stát byl vymydlenější a vypadal víc jako na Západě, anebo co si představuje, že je na Západě. A pak se aspirace přesouvají do vlastní peněženky. A otázka zní, co já z toho mám. Takže ústřední politický problém, který před námi stojí, je problém roku 14 a Novákovy peněženky. Konec příběhu. Něco se dá udělat... nefinančními kroky, protože je hromada věcí, které lidi serou, vadí jim, jsou absurdní, protože ten stát je špatně zkonfigurovaný. To se dá nějak zařídit. Ale upřímně řečeno se nedá utéct od peněz. A to není otázka příštích dvou let, ale příštího roku.“
Peníze. Vzbuzené aspirace. O ty jde. Tuskovy vlády zajišťovaly hospodářský růst a růst spotřeby. Pravda, i za cenu vyššího státního zadlužení a kroků, jako bylo vyrabování soukromých penzijních fondů, ale růst byl reálný. To byl efekt vzbuzených aspirací.
Nečas s Kalouskem slíbili reformy (slovo, které si Tusk zakázal), boj s korupcí a konsolidaci veřejných rozpočtů. Taky u nás měly vzbuzené aspirace vážné důsledky: protikorupční hysterii, umrtvený růst a strach ze spotřeby. Polský HDP na hlavu je sice stále o 18 % nižší než náš, ale spotřeba na hlavu o 3 % vyšší. Nečasova vládu už důsledky vzbuzených aspirací dostihly. Polští politici si zatím mohli říkat, že kdo si hraje, nezlobí. Jen je strašilo, co bude, až dojdou peníze na hraní. Teď vzbuzené aspirace dohonily i Tuskovu vládu.
