Stát jako žralok na druhou

Státní aparát je neomylný, alespoň se tak poslední dobou tváří. Zákony a využívání státní moci vedoucích k nerovnoprávnosti občanů nabírá v posledních letech na obrátkách. Dostali jste od nějakého úřadu neoprávněnou pokutu? Měl by Vás odškodnit? V právním státě ano. Ne tak u nás, přesto, že si to myslí i soud.

Pokud jde o výklad práva, Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud České republiky by měly být soudy s největší autoritou. Už jen proto, že v soustavě obecných soudů stojí nejvýše. Ve sporných otázkách by mělo jejich rozhodnutí platit, ať se to líbí či ne. Vláda si však minimálně z jednoho rozhodnutí Nejvyššího správního soudu udělala dobrý den. Potvrdila tak sílící trend, kdy diktátorské manýry části státního aparátu nabývají na síle, a respekt vůči občanům se blíží nule.

Jak si jinak vysvětlit, že při novelizaci daňového řádu, konkrétně zákonem č. 170/2017 Sb., který nabyl účinnosti letošního prvního července, ministerstvo financí tzv. přílepkem ve znění jedné věty zcela popřelo smysl rozsudku Nejvyššího správního soudu, který se jednoznačně postavil na stranu občanů naší země? Konkrétně se jedná o ustanovení § 254 daňového řádu. Ten zjednodušeně řečeno určoval státu, že v případě neoprávněného vyměření daně či pokuty je povinen zaplacené prostředky občanovi vrátit, a k tomu zaplatit navíc úrok jako sankci za to, že stát nakládal s finančními prostředky, které mu nepatřily, a nemohl s nimi nakládat občan, kterému je stát neoprávněně odebral. Bohužel toto ustanovení nebylo zcela jednoznačné a této skutečnosti úřady využívaly ke svému prospěchu. Finta, na které se původně točily a vykrucovaly, se jmenuje dělená správa. Jinými slovy, pokud pokutu vyměřila jedna instituce (například Česká obchodní inspekce), ale pokuta či daň byla zaplacena instituci jiné (například celnímu úřadu) a následně bylo rozhodnutí o uložení pokuty zrušeno soudem, celní úřad se bránil, že tyto úroky platit nebude, protože to nebyl on, kdo pokutu či daň vyměřil.

ČOI se naproti tomu bránila zaplatit úroky proto, že v této věci není správcem daně, tedy institucí, kterému byla pokuta zaplacena. Horkou bramboru si tak přehazovaly všechny zainteresované instituce a neprávem potrestaný občan, aby byl rád, že vůbec dostal zpátky alespoň to, co zaplatil navíc. Zkuste si představit, že doměřená částka byla třeba v řádech statisíců nebo dokonce milionů a že mezi zaplacením takové sankce a jejím zrušením soudem uplynou tři nebo čtyři roky. V takových případech úrok z neoprávněného jednání správce daně, jak se tento institut odborně nazývá, ve výši o 14% vyšší než je roční repo sazba ČNB, představuje značný obnos, na který by měl mít ošizený, jemuž stát zadržoval dlouhou dobu peníze, právem nárok.

Aby těmto kličkám bylo propříště zabráněno, rozhodl Nejvyšší správní soud již loni, že úrok je povinen zaplatit správce daně, bez ohledu na to, kdo pokutu nebo daň vyměřil.

Každý by čekal, že ministerstvo financí zareaguje na rozhodnutí nejvyšší soudní autority tak, že daňový řád zpřesní podle rozhodnutí soudu. Ale ministerstvo financí této vlády zareagovalo úplně opačně a připravilo bezohlednou změnu, která rozhodnutí soudu popírá. Zmíněný paragraf 254 totiž obohatilo o větu: „Tento úrok nevzniká v případě peněžitého plnění v rámci dělené správy.“ Legislativně tak zakotvilo pro občany nevýhodný a nespravedlivý stav.

Arogance a šikana státního aparátu evidentně nabírá na obrátkách, a ačkoliv se ČR stále prezentuje jako právní stát, občan je vůči němu v naprosto nerovnovážném postavení. Jako kdyby státní správa v čele se svými ministerstvy zapomněla, že má sloužit občanům a že náklady na ni, včetně mezd úředníků a ministrů, platíme my všichni. Stát se před našima očima během čtyř let změnil v predátora horšího než žralok. Narovnání tohoto stavu ruku v ruce s příslušnými změnami zákonů a zrušením všemožných nadbytečných nařízení a regulací, musí být jednou z priorit příští vlády, jinak sousloví právní stát pozbude mnohé ze svého významu.