Čím méně uprchlíků známe, tím větší hrůzu nám nahánějí

Problém současné uprchlické vlny z válečných oblastí Blízkého východu a Afriky není hlavním tématem jenom v České republice, ale například i v Rakousku. Tam politická a mediální debata ovšem vypadá podstatně jinak než u nás doma. Je docela zajímavé podívat se na to jak a pokusit se odpovědět na otázku proč. Rakousko je velikostí i počtem obyvatel srovnatelné s Českou republikou, sousedí s ní, a rovněž silné společné kulturní kořeny opravňují ke srovnání.

I v Rakousku je problém uprchlíků ožehavým politickým tématem: Pravicově radikální strana Svobodných (FPÖ) dosahuje v posledních průzkumech skokových nárůstů popularity a není těžké uhodnout proč – lidé, kteří by ji volili, „kdyby se příští neděli konaly volby“, slyší především na její agresivní proticizineckou rétoriku. Ano, i v Rakousku mají lidé strach z převážně islámských uprchlíků, které podezřívají z touhy po tom, zneužívat sociální systém země, natolik, že se jednotlivé regiony snaží bránit založení uprchlických center ve vlastních obcích. Což je politický problém nejžhavější: Azylové centrum v Traiskirchenu v Dolním Rakousku praská ve švech, pro lidi tam chybějí postele, na pozemku areálu už vyrostlo stanové městečko. Traiskirchenu v posledních dnech ulehčilo Vídeňské Nové město, které pro uprchlíky upravilo místní sportovní halu. Ostatní regiony se dosud brání, ačkoliv zdaleka neplní ani kvóty (ano, kvóty), nastavené v době dávno před současnou krizí.

Zuby nehty se brání především Korutany, proslulé svojí letitou maximální podporou strany Svobodných a v posledních letech především děsivým skandálem s bankou Hypo Alpe Adria (sumy, které se v této bance v minulých letech rozkradly, by umožnily uprchlickou krizi vyřešit mávnutím proutku, a to na všech frontách). V Korutanech teď po bankovním debaklu vládnou sociální demokraté, nicméně v záležitosti azylantů berou natolik ohled na tradiční nálady místního obyvatelstva, že si s tvrdostí se Svobodnými téměř nezadají. V Traiskirchenu, obci, v níž je, jak uvedeno výše, největší azylové centrum v zemi, vládne také sociální demokracie, ale nálady jsou tam docela jiné: Na demonstraci „Uprchlíky tu nechceme“, kterou místní buňka Svobodných uspořádala před branami azylového centra, přišlo nějakých dvacet lidí, kteří celkem vypadali, že nevědí, proč se tam sešli (početnější byl i televizní tým, který strana na akci pozvala). V obci má sociální demokracie (SPÖ) stabilní podporu, jednu z nejvyšších v Rakousku, a místní starosta je už v médiích (právě v souvislosti s uprchlickou krizí) pojednáván jako vycházející hvězda strany, jako muž, který ví, co je správné a nebojí se to dělat. V Traiskirchenu se lidé uprchlíků nebojí, ačkoliv jimi jsou v podstatě obleženi. Tak trochu paradox, není-liž pravda?

Nejspíše v tom bude souvislost, jejíž logiku není těžké definovat: Čím méně uprchlíků znám, tím větší hrůzu mi nahánějí. Tím větší k nim mám odpor. Při zmínce o traiskirchenské anti-uprchlické demonstraci nelze nevzpomenout daleko povedenější a výživnější akci o pár desítek kilometrů dál, shromáždění vůdce strany Naše Slovensko Mariana Kotleby, jenž se o tomto víkendu nejspíš nemusel bát, že nikdo nepřijde. Na Slovensku je zdaleka nejméně azylantů v rámci Evropské unie (tak málo, že se jejich počet dá popsat jako „vlastně žádní“), nicméně každý ví, co jsou zač: že třeba přenášejí smrtelné nemoci. Aha. Tak hlavně aby nějakou z těch letálních chorob nedostal pan Kotleba. To by teprve byla ztráta.

Pokud opustíme ideologizované předvolební (po volbách je před volbami) výroky některých politických subjektů, dostaneme se v Rakousku do mnohem klidnějších vod. Debata se vede z několika základních východisek: Tak nejprve: celých 1,7 milionů obyvatel Rakouska má migrační kořeny (což popisuje rodinu, kdy oba rodiče, tzv. první generace, byli narozeni v zahraničí, jejich potomek či potomci, tzv. 2. generace, v Rakousku), z toho 1,25 milionu se narodilo v zahraničí. Z tohoto množství disponuje velká část rakouským občanstvím. Podle trochu jiného počítání, které bere v úvahu pouze osoby bez rakouského občanství a osoby narozené v zahraničí (s nebo bez rakouského občanství) je 1,48 milionů narozena v cizině. Což je 17,3 procenta z celkového počtu obyvatelstva. Z tohoto počtu tvoří největší skupinu Němci (210000), Turci (160000), Bosna a Hercegovina (155000) a Srbové (133000). Čechů žije v Rakousku na 40000, Slováků 32000. Poněkud oživit tato zdánlivě nic neříkající čísla může například popis národnostního složení v jedné mateřské školce na jednom tradičním rakouském maloměstě: 7 učitelek (učitelů) a vychovatelů (vychovatelek), z toho jedna bosenská Chorvatka, jeden Srb, jedna Černohorka, dvě Rakušanky, jeden Němec a jedna Angličanka. Národnostní složení rodičů dvanácti dětí (3-5 let) v jedné skupině (čti jako rodič a rodič): 1. Anglie a Rakousko, 2. Rakousko a Česká republika, 3. Slovinsko a Německo, 4. Slovensko a Rakousko, 5. Rumunsko a Rumunsko, 6. Venezuela a Švédsko, 7. Rusko a Rusko, 8. Čína a Čína, 9. Keňa a Německo, 10. Rakousko a Rakousko, 11. Portugalsko/Německo a Turecko/Korea, 12. Šýcarsko a Německo.

Politická reprezentace i obecně veřejné mínění vycházejí z toho, že imigrace do Rakouska bude v příštích letech dále stoupat, přičemž lze pozorovat některé trendy – nejvýraznější z nich je stagnující ba negativní imigrace z Turecka, největší počet imigrantů přichází a nadále zřejmě bude přicházet ze zemí bývalého východního bloku. Takové počty samozřejmě vzbuzují u místních i strach (úspěchy FPÖ jsou toho dokladem). Rakouský ministr zahraničí to formuloval otevřeně: Musíme počítat s tím, že naprostá většina imigrantů už v Rakousku zůstane. Jakékoliv fantazie o masovém „odsunu“ jsou jenom fantazie. A obojí platí při všem panikaření i o velké části současných azylantů.

Vážně v Rakousku berou nejen svého ministra zahraničí, ale i traiskirchenského starostu a Klause Schwertnera, vedoucího rakouské odnože Caritas, charitativní organizace římsko katolické církve, kteří se uprchlíky denně zabývají a kteří tvrdě tlačí na přijetí podrobného celorepublikového plánu, který by umožnil řízené zvládnutí jejich stále narůstajícího počtu (v současné chvíli je žadatelů o azyl v Rakousku na čtyřicet tisíc, do konce roku jich může přibýt dalších sedmdesát tisíc), především po vzoru Německa, které vyčlenilo jednu miliardu eur jako pomoc jednotlivým obcím na péči o uprchlíky a které se právě tak jako Rakousko opírá o rozvětvenou dobrovolnickou síť pomocníků a přispěvatelů z řad obyvatelstva.

Pokud jde o odpor dosavadního obyvatelstva (které tedy tvoří z jedné pětiny imigranti, jak už jsme si řekli), je podle Klause Schwertnera možné jen jedno: „Mluvit, mluvit a mluvit.“ Před několika dny byl osobně přesvědčovat obyvatele obce, která se k přijetí uprchlíků stavěla negativně. Nejprve mu vyhrožovali pěstmi, ale poté, co hodiny odpovídal na jejich dotazy, uvěřili mu, že ví, co dělá, a dali mu souhlas. Nebyli nadšení, ale souhlasili: „Lidi je možné oslovit, když se jim osobně postavíte,“ říká k tomu Schwertner. Nic se přitom nesmí malovat na růžovo: „Když mi nějaká babička řekne, že má strach, protože už ve své čtvrti neslyší nikoho promluvit vlastní řečí, je potřeba to brát vážně.“ Ulehčit tam, kde už je dosaženo kritického bodu vzájemného porozumění. Není to snadné, současná uprchlická vlna je specifická, skládá se převážně z muslimských mužů z Afriky a Blízkého východu, nejsou to zatím rodiny – cesta je nebezpečná a rodiny mají tendenci vysílat své nejsilnější mužské příslušníky, které budou následovat, zdaří-li se jim dosáhnout cíle (tohle je prastará emigrantská taktika, hluboce citlivě popsaná například ve filmu Elii Kazana America America z roku 1963).

Jsou to jednotlivá, malá opatření, která umožňují situaci zvládnout: jazykové kurzy pro azylanty, poradenská centra co nejvíce rozesetá v zemi, zakládání imigrantských spolků a jejich začlenění do ostatního spolkového života v obcích od včelařů až po hasiče. Školení pro pracovníky obecních úřadů, aby se o nově příchozích dozvěděli co nejvíc; spolupráce médií (např. nejčtenější seriózní deník Kurier pořádá už po několik týdnů soutěž o nejlepší integrační obec v zemi – pravidelně přináší dlouhé reportáže ze vsí a měst, kde se azylanti bez problémů začleňují); spolupráce vědeckých institucí (takto třeba dokázala Vídeňská univerzita odhalit, že nositeli modernizace jsou především v muslimských rodinách ženy, i když to neznamená, že odloží šátky), zvýšená péče o vzdělávací systém tak, aby byl schopen zachycovat a dorovnávat znevýhodnění dané neznalostí jazyka a vzdělanostní handicapy. Jenom tak se může podařit začlenit imigranty úspěšně do pracovního trhu.

A důležitá je také kontrola, především pokud jde o náboženství. Není tomu dlouho, co Rakousko odhlasovalo tzv. zákon o islámu, který předpokládá například založení teologické fakulty pro výchovu imámů. „Máme v zemi pět set sedmdesát tisíc muslimů. Islám k Rakousku patří nejenom fakticky ale i právně. Radikální islám budeme ale rozhodně potírat. Náš cíl je islám evropského ražení. Budeme svoje islámské duchovní vychovávat sami,“ říká k tomu iniciátor zákona ministr zahraničí Sebastian Kurz.

Tolik Rakousko. A srovnání? Asi není úplně možné, protože v České republice žádní azylanti nejsou a imigrantů je tam ve srovnání s Rakouskem velmi málo. A to je možná ten hlavní důvod stavu české veřejné (toxické, jak napsal Ondřej Štindl) debaty o uprchlících. V České republice zkrátka nejsou lidé, pro které by bylo začleňování uprchlíků do společnosti denním chlebem a kteří by proto o tom dokázali něco rozumného říct. Nejsou tam ověřené, šlapající organizační struktury začleňování. To, že v Rakousku takoví lidé a struktury jsou, a není jich vůbec málo, o to se zasloužili, dokonce nejednou, i Češi. Rakousko se totiž ve svých poválečných dějinách muselo vypořádat s uprchlíky několikrát. 1945: Statisíce z Československa; 1956: Sto osmdesát tisíc z Maďarska; 1968: Sto šedesát tisíc z Československa, 1990: Devadesát tisíc z Bosny a Hercegoviny. A to mluvíme jenom o uprchlících nikoliv ekonomických migrantech.

Při takovýchto počtech už na uprchlický problém nejspíš dostanete trochu grif. Nezpanikaříte. Samozřejmě že i u vás se na tom budou živit extremistické partaje, ale obecně vzato nezpanikaříte. Nebudete mít pocit, že jeden tisíc běženců rozvrátí vaši zem, sebere vám práci a podřeže vás ve vašich postelích. Nezhloupnete z toho všeho.

Takže přejme si všichni, abychom i nadále my všichni a hlavně naše politická reprezentace a média, nepanikařili a nehloupli. Jinak budeme i nadále Evropu obšťastňovat hlavně tím, na co jsme v Čechách historicky zavedení už od středověku. Co umíme tak dobře, že bychom o tom mohli pořádat výukové semináře: vlnami uprchlíků z řad vlastních občanů.