Někdo tu má Boží hod, my to bohužel nejsme

Bylo zvykem, že důležitým ukazatelem při bilancování končícího roku je vývoj státního rozpočtu, tento „nejdůležitější zákon parlamentní demokracie“. Před rokem, kdy sotva se tvořící koalice levého středu a velkokapitálu přebírala rozpočet provizorní Rusnokovy vlády, bylo každému rozumnému člověku jasné, že nastupující šéf státní kasy Andrej Babiš nemohl v tak pozdní hodinu dělat celkem nic jiného, než převzít ten Rusnokův (Fischerův). Nejen on, i jeho rivalové ze sociální demokracie a ovšem i ekonomové a opoziční politici, každý souhlasil s tím, že charakter této vlády, její představivost a um se projeví až v rozpočtu na rok 2015. Že povaha rozpočtu na rok 2015 ukáže, zda je pro vládu důležitější sociálnědemokratická klasika zvyšovat výdaje i za cenu většího dluhu, nebo Babišova rozpočtová střídmost, o niž, jak dával najevo, se budou rozbíjet sociálnědemokratické choutky k utrácení.

Stalo se něco nečekaného, máme obojí. Vládu, která o desítky milard korun zvyšuje provozní výdaje a k tomu ještě tvrdí, že zvyšuje i investice. Máme ale navíc ministra financí , který mohl prohlásit, že letos poprvé od roku 1995 klesl státní dluh a že příští rok ho udrží stejný jako teď. Jak je možné, že tímto zjevným rozporem veřejný prostor nežije?

Babišův předchůdce na financích, dnes opoziční politik Miroslav Kalousek, nedávno v časopise Týden diskuse o rozpočtu popsal takto: „Dostávám prostor i v televizi. Všude se snažím zveřejnit, co se děje. Skoro nikdo se ale už nenamáhá zjistit, jak je to doopravdy. Média uvedou, že Babiš říká „A“ a Kalousek říká „B“ a zítra bude oblačno a večer asi zaprší. Tím to končí.“

Kalousek to řekl, jak to je. Jediný, kdo vládní propagandě trochu systematicky vzdoruje, je politická opozice, která je ale slabá a úměrně tomu mluví slabším hlasem. Tak třeba šéf Svobodných Petr Mach v pondělí pustil do světa zajímavou analýzu, kde zjevný rozpor mezi velkým deficitem a poklesem státního rozpočtu vysvětluje za pomoci tabulek samotného ministerstva financí. Z nich jasně plyne, z čeho se ta kvadratura kruhu financuje. Letos a příští rok čerpá stát z položky „Změna rezerv a jiné zdroje“ vždycky 100 miliard korun.

Pravidelné velké rozhovory Daniela Kaisera, které na webu nenajdete, můžete číst v Týdeníku ECHO. Týdeník ECHO si můžete předplatit ZDE.

Rezerva jsou peníze, jež si česká vláda ukládá na zvláštním tzv. umořovacím účtu pro financování státního dluhu, lidově řečeno jsou to peníze pro případ, že by třeba nastal řecký scénář a úroky ze státních dluhopisů rychle vyletěly nahoru. Delší dobu bylo v umořovacím účtu zhruba 100 miliard korun, zhruba před dvěma roky Nečasova a Kalouskova vláda zvedla hladinu někam přes 200 miliard. Dělala to z logického důvodu: finanční trhy tehdy Českou republiku s její spořivou až asketickou vládou odměňovaly nízkými úroky a vyplatilo se udávat dluhopisy, dokud je to tak levné. S projídáním této zásoby se začalo už za Nečase a pokračovalo za Rusnoka někam k původní hladině, pak ale Babiš tuto rezervu zmenšil o další polovinu, někam k 50 miliardám. Zbytek jeho triku „Státní dluh poprév od roku 1995 klesl“ jsou ony jiné zdroje, tedy především peníze obcí a krajů uložené podle zákona u ČNB. Babiš si je tady půjčuje, a i kdyby s nimi v mezičase nedělal vylomeniny, bude je muset vracet. Splatné částky budou řádově větší, i než by se mu nakrásně podařilo tímto „moderním řízením peněžních toků“ vydělat. Což zapadá do věty z podkladových materiálů jeho vlastního ministerstva, že trend veřejných rozpočtu prodělal letos zvrat k horšímu a v roce 2015 bude nový trend pokračovat.

Je to důležité? Je, dokonce i bez ohledu na částky, o nichž se hovoří. Velká část Babišovy magie stojí na předpokladu, že tento fachman, který už v soukromém podnikání dokázal, že umí, minimálně nezhoršuje situaci. Ale on ji v resortu jemu svěřeném prokazatelně zhoršuje.

Letos se hodně psalo o tom, jestli u nás ubývá svobody projevu, nebo jestli se nějak důležitě pozměňuje. Svoboda východnějšího typu, než na jaký jsme dosud zvyklí, se nepozná mrtvolným tichem, které narušují jen západní vysílačky, jak to bylo před rokem 1989, jde o něco jiného. Že se sice všechno někde zveřejní, důležité zprávy mohou zaznít, jen neprotékají hlavním zpravodajským korytem. Snad příští rok ukáže, že to nebyla zpráva o stavu české společnosti, ale jen jakási její chvilková nepozornost.