Zachránci, obránci a Český Alláh
Dokumentární film režisérky Zuzany Piussi Český Alláh, který byl vysílán minulý týden na ČT a je k vidění na jejích internetových stránkách, ukazuje dění, kterému většina zdejších občanů v uplynulém roce jen přihlížela – s pocity takovými či makovými, ať už vyjádřenými, nebo utajenými.
Protagonisté filmu se však k věci postavili přímo, buď tedy se vší vervou pro, nebo proti. Tou věcí byla samozřejmě tzv. uprchlická krize (někdo by řekl migrace), jež se ovšem v ČR projevila jen jako stín skutečně reálného a masivního proudu, který směřoval do zemí na západ od nás, tedy hlavně do Německa – příčiny, proč se nám (zatím?) vyhnul, nyní nechme stranou. To, co se tu viditelně odehrávalo, připomínalo proto spíš jakési branné cvičení, do kterého se zapojily jen jisté složky obyvatelstva. A do branných cvičení se dobrovolně vždy hrnou dosti specifické složky obyvatelstva.
Film ukazuje dva základně odlišné typy účastníků tohoto cvičení. Na jedné straně jsou to zachránci a na druhé obránci. Zachránci mají představu, že jejich úkolem je zachraňovat. Vidí početné zástupy lidí, kteří se snaží dostat přes hranice a dosáhnout svého cíle. Zachránci mají představu, že se jim v tom musí pomoci. Problém je, že na území jejich země se tito lidé téměř nevyskytují, případně se v ní vyskytnou omylem. Nezbývá jim než zachraňovat je v cizině nebo odchytávat těch pár zbloudilců na nádraží (iniciativa Hlavák) a zabránit, aby se dostali do rukou (nepřátelských, tedy českých) úřadů, a snažit se je rychle dostat tam, kam oni chtějí – třeba do Švédska. Neboť v tom spočívá jejich záchrana.
Obránci se na věc dívají jinak. V početných zástupech lidí proudících do Evropy nevidí nic jiného než ohrožení a domnívají se, že jejich úkolem je se před ním bránit. Zakládají proto různé spolky, iniciativy a hnutí, která ovšem nemají jinou náplň práce než se rozpadat, což skončí tím, že se málem musí bránit především mezi sebou navzájem. Po odvysílání si na sociálních sítích vyhrožují žalobami a pomalu fyzickou inzultací. Kupodivu (?) především ženy.
Motivace zachránců i obránců jsou různé, ale zdá se, že hlavně pramení z vnitřní potřeby, z ambicí (spasitelský syndrom) a někdy ne právě uspokojivého osobního života. Nejvýraznější zachránkyně dokonce zpřetrhává vazby s dosavadním životem, vrhá se (bez rozloučení) do akce a záhy doslova začíná novou citovou etapu. Nalézá si mezi již zachráněnými nového životního partnera, byť se ukáže, že jen na krátko. Je ochotna změnit i některé své návyky, nasazuje si šátek charakteristický pro ženy přicházející z oblastí, odkud lidé prchají či odcházejí, a začíná se příznivě zajímat o jejich víru, o níž předtím, zdá se, nic neslyšela. Jak to na jednom místě výstižně formuluje, chce „revoluci v té zaprděné Evropě“ a tyto naděje spojuje nejspíš s nově příchozím lidem, jemuž vozí proviant.
Její nový partner, jenž budí v pozorovateli trochu podezření od prvního okamžiku (tvrdí, že je „Kavkazan“ a že Rusko přešel pěšky), jí nejspíš symbolizuje nové silné mužství, které nejspíš postrádala u „zaprděných“ Evropanů. Při bližším seznámení se skutečnou rolí muže a ženy u nově příchozích se její anarchistická část osobnosti vzbouří, neboť intuitivně vycítí, že, jak to říká, na „islámu něco smrdí“. Rozchází se s partnerem, po čemž následuje incident (útok a bodnutí do břicha od neznámého útočníka), jenž je dosud neobjasněný – a zřejmě nikdy už objasněn nebude. Zachránkyně si o tom myslí své, ale pokračuje dál v zachraňování, obohacena o zajímavou osobní zkušenost.
Obránci naproti tomu s domnělými útočníky, před nimiž se hodlají bránit, konfrontováni přímo nejsou. Na rozdíl od zachránců, kteří jsou spíše individualisté a také na zachraňované pohlížejí jaksi mimo kontext, tedy jako na jednotlivce, kteří bez ohledu na to, odkud přicházejí a kolik jich je, mají být všichni zachráněni (nepřichází však skoro nikdo), oni jsou zcela zaujati hromadným jevem. Ten navíc přináší cizí ideologii, tedy islám, který pro ně představuje en bloc ohrožení, přičemž kvalita jejich představ o něm je různá. Je mezi nimi nimi superexpert jevící známky jisté duševní anomálie, žena proslulá z různých politických kampaní, ochotná poskytnout své kolosální tělo jako beranidlo ke každé bizarní akci, dále ryzí pragmatici a vykukové, jeden učený demagog a pak upřímně to myslící žena, která prostě islám v téhle zemi nechce, protože si myslí, že to tady prostě nemá být. Cítí se jako husité za vozovou hradbou, jenže křižáci nikde, tak se, jak je v kraji zvykem, začnou mlátit cepíny po hlavě mezi sebou.
A mezitím se občas objeví zástupce nějakého toho lidu, který má být zachráněn, nebo naopak odražen, a hledí na to všechno se značným pohrdáním. Jako ten irácký (?) mladík, který vede dlouhou promluvu v arabštině, z níž vyplývá, že vlastně tou Evropou a Evropany pohrdá, ať už ho tady zachraňují, nebo se před ním brání. Prostě jsme tady. Allahu akbar.
Nevím, jestli byl režisérčin úmysl, aby to tak vyznělo, ale natočila skvělý film o tom, že až ty zástupy skutečně přijdou, pak tedy potěš pánbůh…
