Vzpomínky na krásné kouření
Týdeník Echo
ESEJ
Tak od jara si už v hospodě nezakouříme, paní Müllerová. Tedy, já toho nelituji, neboť mi kouř vlastně také vadil. A když mě přemůže chuť si zapálit, což bývá obvykle až následkem nějaké konzumace, klidně vyjdu na vzduch. Tam člověk vyhulí cigaretu, cvrkne vajgl na chodník (nerad, dal by přednost popelníku) a vrací se na bar či ke stolu, odkud byl ten zlozvyk vyhnán.
Byl a je to zlozvyk, který sice člověka pomalu vraždil, ale také mu leccos dával. Jak si vysvětlit, že kouřili a kouří všichni – lumpové, zločinci, slaboši, stejně jako lidé s nejlepšími mozky a nejstatečnějšími srdci, do nichž pouštěli ten omamný jed, kterému vděčili za chvíle a pocity, jež nekuřák nikdy nepochopí.
Za mého mládí, to znamená v 80. letech, se kouřilo všeobecně. Už polovina mých spolužáků na gymnáziu hulila, po maturitě se přidala druhá. Kdo nekouřil, měl cosi s geny a charakterem. To až pak se z kuřáků zase stávali nekuřáci. Mnozí vícekrát za život. Nejvášnivější mladí kuřáci si už tak od druhého ročníku zapalovali, sotva skončilo vyučování a vyšli před školu. Kouřilo se běžně na záchodech, proti čemuž občas podnikl některý z učitelů, obvykle v tom vynikali tělocvikáři, razii, která ale neměla valný význam. Vhodným místem, kde začít kouřit, byly bramborové brigády, neboť vesničtí hospodští občanské průkazy nekontrolovali, pivo nosili bez větších výhrad všem. Takže v kombinaci s prvními šluky došlo i k prvním poblitím, na což se pak celý školní rok vesele vzpomínalo.
Vyprávěl mi nedávno spisovatel Jáchym Topol, že on na gymnáziu ještě nekouřil. Měl sice na radotínském „gymplu“ nejdelší vlasy, ale ani nekouřil, ani nepil pivo. Psal zato básně, což mu přišlo romantičtější a výlučnější. U Topolů ovšem bánili všichni – dramatik Josef Topol kouřil jednu za druhou až do konce života, stejně tak jako paní Jiřina Topolová, od třinácti let kouřil bratr Filip, kterému cigareta vetknutá mezi dva prsty nevadila, ani když šíleným tempem proháněl klávesy na pianě – také zemřel na rakovinu hrtanu. „Měl jsem to jednoduché s vánočními dárky, vždycky dostali karton cigaret,“ pravil Jáchym, který s kouřením legračním způsobem bojuje celý život: před pár lety se nechal i hypnotizovat nějakým balkánským okultistou. Nekouřil pak asi dva měsíce. Kouří dál, nyní však už skoro rok nepije. Na rozdíl od kouření s tím skončil den ze dne. A ani mu to prý nijak zvlášť nechybí. S cigaretami je to horší… Ty se člověka drží jak helvétská víra.
Já jsem na gymnáziu také ještě nekouřil. Zkusil jsem to. Ale nechutnalo mi to, na rozdíl od piva, které jsem miloval pro jeho sdružovací a jaksi vlídně oblbovací účinek. Pivo bylo nápojem mladé družnosti a jinošské touhy, ten nádherný pocit vznášet se lehce omámený čtyřmi pivy a snít o spolužačce, ke které se však raději nepřibližuje, neboť to snění zcela stačí. Tehdy se mladík definitivně zamiloval do Bohumila Hrabala, který má na romantizování piva u české intelektuální obce zásadní podíl. Hrabalovo pití piva ovšem cigarety nepotřebovalo. Kouření by mu vadilo při „hovoru lidí“, při jeho monolozích, kde proud řeči a gesta rukou, prsty a dlaní měla svou přesnou roli. Přitom Hrabal nebyl nekuřák, ale nebyl ani kuřák. Kouřil ve chvílích ticha a okamžité meditace. Jeho „opatrovatel“ Tomáš Mazal o tom říká: Hrabal si občas potáhl, cigarety si nekupoval. Když viděl, že některý jeho společník u stolu kouří, vyznamenal ho slovy: „Dej mi cigaretu, pacholku.“ Pak párkrát potáhl a většinou ji ani nedokouřil. V Kouzelné flétně, té elegii vrávorajícího těla, píše, že si cigaretu dá ráno ke kávičce. Ovšem to byl takový spíš sebedestruktivní rituál, jímž zaháněl včerejší opilství. Existují filmové záběry ze začátku 90. let, na nichž Hrabal pokuřuje před svou chatou v Kersku: stojí vzpřímen a s jakousi obřadností a ladností vyfukuje dým, možná ani nešlukuje a víc než kouření to připomíná cvičení jógy s cigaretou.
