Proč právě Klokánky? Populista na Hradě a drsná realita

Miloš Zeman se podivil, proč jsou peníze pro cizí uprchlíky, ale ne pro „naše“ Klokánky. V žánru státnickém zareagoval přiměřeně premiér Sobotka, když Zemana vyzval, aby populisticky nenahrával šíření nenávisti vůči uprchlíkům. V žánru „to sedlo jak zadek na hrnec“ jsem zaznamenal nejlepší reakci, že stačí, aby Zemanův poradce Martin Nejedlý zaplatil pokutu, k níž byla odsouzena jeho firma Lukoil Czech, a peníze pro Klokánky jsou skoro po kupě.

Ani to ovšem ještě neznamená, že by peníze od Lukoilu měly jít právě do Klokánků.

Fond ohrožených dětí, provozovatel Klokánků, jistě vykonal mnoho dobrého a sehrál pozitivní roli zejména v 90. letech, kdy jeho zakladatelka Marie Vodičková s vervou narušila zaběhaný komunistický systém velkých, neosobních dětských domovů, v nichž děti vyrůstaly izolované a víceméně odsouzené k nesamostané, smutné existenci. Klokánky, menší „zařízení rodinného typu“, kde se o děti staraly hodné „tety“, představovaly humánnější alternativu.

Jenže i stát začal postupem času uvažovat jinak, humánněji a Klokánky se hlavně po novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí z roku 2013 začaly ocitat na štíru s právním řádem i s tím, kam péče o nezaopatřené děti dospěla.

Kojenecké ústavy a dětské domovy u nás spadají pod ministerstvo školství. Do této sféry ale Vodičková nikdy nepatřila – když by její Klokánky byly jen trochu specifickým dětským domovem, neměly by tu auru jinakosti a rodinnosti, která se tak osvědčovala u sponzorů. Takže to, co Klokánky dělají, se musí vtěsnat do rámce zařízení, která reguluje ministerstvo práce a sociálních věcí a říká jim poněkud neskladným názvem „zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc“ (ZDVOP). Těm ovšem zákon přisuzuje trochu jinou roli – mají se o děti, které se ocitly bez péče, v nouzi či v nebezpečí, postarat pouze dočasně. Úlohou těchto zařízení „není vyhodnocování potřeb dítěte, snaha o řešení životní situace dítěte a jeho rodiny, ani nalézání či zajišťování „náhradní rodiny“ v jakékoli podobě,“ uvádí se výslovně v metodickém pokynu MPSV pro umisťování dětí do ZDVOPů a práci s nimi. To ovšem neodpovídá expanzivnímu pojetí Vodičkové. Není to formalismus úředníků vymýšlejících si nesmyslná pravidla od zeleného stolu?

V tomto případě není. ZDVOPy mají být malá zařízení (limit 28 dětí je další věc, na kterou Klokánky narážely), jež vytvoří dětem nejnutnější zázemí; o tom, co je pro ně dlouhodobě nejlepší, se musí rozhodnout ve spolupráci více orgánů. Ideálně by buď odborníci na sociálně-právní ochranu dětí měli pracovat s biologickými rodiči dítěte – často nezkušenými matkami bez základních rodičovských schopností či matkami v obtížné situaci. Těm by měli pomáhat k tomu, aby se dokázali své rodičovské role zhostit. Pokud to nejde, pak by se dítě mělo přednostně dostat do pěstounské rodiny a jen v nejhorším případě do ústavu.

Právě to zřejmě Vodičkové nevyhovovalo. Je totiž doloženo, že do „vyhodnocování potřeb dítěte“ a „řešení jejich životní situace“ se se pouštěla dost vehementně. A v převážně v jednom směru. V roce 2008 dostal její Fond ohrožených dětí (FOD) pokutu za to, že zařídil tři ilegální adopce. V jednom případě zájemci obešli běžné komplikované procesy vedoucí k adopci tím, že se adoptující otec nechal falešně zapsat do matriky jako otec dítěte. V dalším případě pak došlo přesně k tomu, kvůli čemu jsou adopce tak komplikované: matka se nějaký čas po porodu rozmyslela, že by si dítě chtěla nechat, ale bylo už pozdě. Podle zákona má mít matka šestitýdenní lhůtu, kdy si rozhodnutí o vzdání se dítěte může rozmyslet. Ale Fond umožnil nový rodičům odnést si dítě hned týden po porodu. A mezitím, co matka změnila názor, už o adopci rozhodl soud. Podle lidí z oboru byly tyto případy jen špičkou ledovce. „Bylo zjištěno, že výběr žadatelů o osvojení a seznámení s osobami poskytujícími dítě k osvojení je, kromě výše uvedených případů, běžnou praxí FOD,“ stálo v kontrolní zprávě. Lidé z oboru také mluví o tom, co se kontrolami těžko zjišťuje: že adopce nebyly zadarmo. Protislužba nemusela být jen finanční, mohlo jít o hmotné sponzorské dary anebo třeba pomoc publicitou. V té byla Vodičková vždy zdatná a ta je koneckonců i příčinou toho, že Klokánky dostávaly léta speciální státní dotaci jen pro ně a že se jich dnes zastává populista na Hradě.

O co lepší byla Vodičková propagandistka, o to horší byla manažerka. Ministryně práce Michaela Marksová-Tominová napsala ještě než byla ministryní, v roce 2008, na svém blogu:

„Klokánkům došly peníze, a tak jim Ministerstvo práce a sociálních věcí dalo 15 milionů korun. Podobnou částku formou mimořádné dotace dostává FOD od ministerstva již několikátý rok po sobě, bez ohledu na to, zda vládnou modří či oranžoví (…) FOD vždy plně využíval a využívá řádné dotace vypsané z MPSV a obvykle touto cestou obdržel maximální možnou podporu. Opakovaná díra v rozpočtu ve výši závratných 15 milionů korun mi proto připadá naprosto neuvěřitelná. Nemohu se zbavit dojmu, že v řízení organizace musí být něco špatně: buď jsou opravdu hloupí, anebo prostě drze spoléhají na to, že potřebné peníze ze státu vždycky nějak vydolují. Ostatním neziskovým organizacím, kterým se také tak zoufale nedostává peněz, proto lze zřejmě doporučit: klidně utrácejte a směle začínejte nové projekty. Pak se stačí obrátit na ministerstvo práce, které mimořádnou dotaci vždycky někde vyškrábne. (...)“

Za těch sedm let, které od té doby uplynuly, se manažerské řízení Klokánků zjevně nezlepšilo, když dluží, kam se podívají. Dnes jsou na tom tak trochu jako Řecko – dožadují se třiceti miliónů korun od státu mimo jiné proto, aby z nich mohly zaplatit témuž státu dlužné sociální a zdravotní pojištění za své zaměstnance. To je slušné chucpe – jiné neziskové organizace musí nejprve prokázat, že nedluží na sociálním a zdravotním pojištění, aby se vůbec mohly o dotace ucházet. Důvody, proč FOD u Marksové-Tominové narazil, jsou zcela pochopitelné.

Pracovníci Klokánků jsou špatně placeni (pokud vůbec), panuje v nich velká fluktuace. To není zárukou vysoké kvality péče. Pak dojde k takovým epizodám, jako když v brněnském Klokánku ubytovali Barboru Škrlovou vydávající se za třináctiletou Aničku. „Především u třináctileté dívky je psychický stav velmi závažný. Bude potřebovat absolutní klid a pomoc odborníků,“ vyjádřila se tehdy o dvaatřicetileté Škrlové vedoucí brněnského Klokánku.

Letitá neschopnost hospodařit a dostávat základním právním nárokům vyústily v to, že Vodičková letos z čela FOD odešla. Současná situace tedy možná je vůči novému vedení (a řadě lidí, kteří v Klokáncích pracují podle svého nejlepšího vědomí a svědomí) nefér. Ale je tu řada jiných organizací pečujících o ohrožené děti. Dělají svou práci dobře, nesnaží se sabotovat legislativní změny a neorganizují si nátlak z nejvyšších míst. Není důvod, proč by Fond ohrožených dětí měl mít před nimi přednost.