Amok obhájce slušnosti
Jiří Pehe glosuje téměř denně (bez sobot a neděl) výroky a postoje politiků, vysvětluje, obhajuje slušnost, umírněnost a českou politiku hodnotí z pomyslného morálního piedestalu unijní integrace, ideologického establishmentu evropské oligarchie, jejíž nadvláda se sice stále ještě dogmaticky vypíná, ale už i kymácí nad rozbouřenou Evropou. Glosátor vyráží na svět s připraveným mustrem své politické víry, a proto jsou jeho komentáře chudé na fakta i na hlubší analýzu, nehledají pod povrchem pěny dní příčinu dnešní skepse vůči ideologii tzv. politické korektnosti, nereflektují posuny civilizační, historické či generační mimo obecné floskule jako „výzvy globalizace,” „absence řešení,” a podobně. Průzkum reality by dal fušku a nešlo by denně psát. A tak si komentátor vystačí s kritikou „postkomunistického Česka,” „černého pasažéra Unie” a „trapného” nesolidárního negativismu, či nadbíhání veřejnosti. Jednoduchý to svět.
Je jistě dobře, že Pehe nepatří mezi dryáčníky a zuřivce, kteří chtějí ubít protivníka sprostými výlevy a zamořují veřejný prostor.
A přesto i pod jeho chvályhodnou sebekázní doutná potlačený animus, jenž právě vybuchl. Jak jinak vysvětlit nepříčetný útok na kardinála Duku „Zpátečnický starý muž,” čili „the old man” převzatý z titulku štvavého britského (nedávno zkrachlého) levicového Independentu. Oba komentátoři chtěli nepochybně čtenářstvu vsugerovat představu senilního starce. Pehe si tu ve své zuřivosti zopakoval svůj dávný neméně zuřivý útok na nenáviděného Václava Klause.
Dukova politika „naprosto postrádá duchovní rozměr”, protože je primas stejně jako sta miliony lidí kritický vůči Unii a nepovažuje neomezené přistěhovalectví muslimů za společenské dobro. Za názor, že masová imigrace povede k politickému rozvratu a chudobě, si na Západě vysloužíte epitet fašisty, jak se stalo i mně.
Pehe (akademik) si raději pochvaluje přívlastek zpátečnický, ten starý, otřesný blud pokroku. Je snad dnešní svět morálnější, než byl ve 13. či v 19. století? Co je špatného, že chce primas obležené církve vycházet smířlivě s každou demokratickou vládou? Materialismus? Když se vzdal sedmi objektů na Hradě a ponechal církvi jen tři ovšemže v zuboženém stavu? Právě duchovní poslání jej vedlo k dalšímu kompromisu vůči světské moci.
Dnes už zase před volbami některé partaje (včetně Babišovy nestrany) rituálně mobilizují plebejskou klaku a vyvoláváním anticírkevní vášně chtějí zpochybnit restituci. Glosátor žehrá na bohatou církev, ačkoli ví, že byl církvi vyměněn jen ubohý zlomek ukradeného majetku (jenž trestuhodně 25 let chátral) za osvobození státu od vyplácení kléru. A opět mnohé obce vydávání nezákonně zadržují a opět hrozí zdlouhavé soudní spory.
Chápu, že denododení psaní ad hoc neumožňuje zjišťovat tvrdá data ba ani přibližnou situaci (výnosy a ztráty, rozložení far, náklady na semináře atd.). Vypočítávat bohatství církve dělením věřících je pochybená metodika, i kdyby byl výnos a počet znám. Proč se církve nezeptal? Vycházet z posledního sčítání lidu je naprostý omyl, census totiž umožnil konfesi nehlásit. Podle statistiky návštěvnosti bohoslužeb žádný 40 % pokles nenastal, katolíci však mají o třetinu méně dětí, byť stále dvojnásobek proti českému průměru, a úbytek je částečně kompenzován dlouhodobě rostoucím počtem většinou mladých intelektuálních konvertitů (loni 1400). Katolická církev má více než milion praktikujících členů a nápor slovenské imigrace (včetně mnohých z celé třetiny u nás studujících Slováků), ji posiluje.
Pehova starost, že „za tohoto primase může církev skomírat ještě rychleji, než zaznamenalo sčítání lidu,” je u člověka, jenž se stylizuje do pozice morálního arbitra společnosti, poněkud pokrytecká. Nechal se unést politickou půtkou (a svým protiřímským zaujetím), zapomněl, že sestup do kanálu není argument. Kanál totiž vybublává splaš a pocáká i pisatele humanistu. Troška radostné zbožnosti by neškodila, toť největší lidský kapitál (K. Čapek).
