Nelidská politika jednoho dítěte? Lze ji pochopit?

Čína po 35 letech zrušila politiku jednoho dítěte. Tohle opatření se od svého zavedení jevilo Západu jako příliš tvrdé, až nelidské. Kdo však pobýval v přelidněných zemích, může jej částečně pochopit, kdo je odchovancem dlouhodobě přelidněných civilizací, může jej dokonce vnitřně přijmout. Model státu a práva Dálného východu vyrostl z konfuciánství, jež při hledání udržitelnosti systému umí upřednostnit kolektivní zájem před individuálním.

Restriktivní populační politika ČLR omezila od roku 1980 manželství etnických Číňanů (Chanů) na jedno dítě, dalších národnostních menšin na dvě a méně početných etnik na tři děti (ČLR jako mnohonárodnostní stát oficiálně uvádí existenci celkem 56 národů, ale nejmenší národ lesních rybářů Nanajců má jen pár tisíc duší). Pod sankcemi pokut a dalších společenských postihů (ztráta pozice v zaměstnání, odepření sociálních výhod dítěti atd.) se nárůst populace, po explozi silných ročníků z počátku sedmdesátých let, postupně podařilo snížit. Poslední celostátní sčítání lidu v roce 2010 přineslo „uspokojivý“ počet asi jedné miliardy a 335 miliónů obyvatel. Avšak již od poloviny devadesátých let 20. století se v Číně diskutovala rizika: především hrozba stárnutí populace, ústící do možných krizových scénářů kolem roku 2030. Novináři milují zkratkovité, zkreslující titulky, pamatuji si jeden zvláště chytlavý: „Čína zestárne dřív, než stihne zbohatnout“.

Dalším demografickým neduhem současné Číny je nepoměr pohlaví, mužů je totiž více. I s přirozeně vyšší mortalitou je tam mužů asi 51,5%. Nepoměr pohlaví vzešel z rolnické potřeby mít syna, neboť dcera se vždy vyvdává do rodiny manžela a stará se pak o stárnoucího tchána a tchýni, nikoliv o vlastní rodiče. Nadto ještě před pár lety nedostávali rolníci žádné důchody, byli odkázáni jen na vlastní děti – tedy syna, který zůstával s nimi. V ČLR totiž, shodně s českým právem, platí vyživovací povinnost dětí vůči starým rodičům, jen v Číně se tato povinnost aplikuje více než u nás.

Jak se venkované pokoušeli podruhé a potřetí o syna (za tichého souhlasu referentů pro populační politiku), mohutněl další, související problém nárůstu méně vzdělané, nekvalifikované venkovské populace na úkor těch „poslušných“ z měst.

Jediným důsledným řešením proto byla změna populační politiky. Reforma začala postupně, již před nástupem současné vlády v roce 2013. Nejprve se práva mít dvě děti dostalo dvěma jedináčkům v páru, posléze na to stačil jedináček jeden. A nyní konečně padlo z pléna komunistické strany (26.-29.10.2015) přelomové rozhodnutí, že všechny páry mohou mít dvě děti. Tak budiž to všem přáno! Ideálem tradičního čínského myšlení je totiž hojnost potomků, čínská společnost miluje malé, hemžící se děti. Představa vymírajícího státu se stárnoucím, a následně chudnoucím obyvatelstvem, odkázaného na přistěhovalectví „odkud se povede“, je poměrně chmurná…

Tak se má správná vláda každé země do hloubky zabývat svou dlouhodobou populační politikou, nastavovat optimální ekonomická řešení cestou daňových úlev a sociální podpory, také vést duchovní osvětu a trvale pomáhat chřadnoucímu modelu tradiční rodiny. Má vést nebojácný duchovní boj proti nihilismu, sobectví a blbosti. Naše „demokratická soutěž politických stran“ na to však má do dalších voleb pokaždé tak málo času, populační politika je tak téma, které se politikům „nevyplácí“. Co trápení u nás je kolem snížení DPH na dětské pleny? Ale ty přece nesmí být zatíženy stejnou daní jako golfové míče! Možná bychom měli na seriózní populační program myslet, než jako voliči příště odevzdáme hlasovací lístek. Až nás ty pestrobarevné strany budou zase krmit z populistických kornoutů…