Facebook zablokoval ECHO24 za post o svobodě slova a hrozbě kriminálu

Facebook v neděli v poledne zablokoval stránky ECHO24.cz a Týdeníku Echo kvůli článku o svobodě slova s titulkem „Ministr Pelikán žádá za vtipy o sexuálních menšinách kriminál“. Pojednává o tom, že z Východu i Západu k nám pronikají trendy, které omezují kritiku a svobodu nazvat věci pravými jmény. Doprovázela ji fotografie prestižní agentury Reuters, která zobrazovala vítězku pěvecké soutěže Eurovize z roku 2014 Conchitu Wurst během zkoušky v pařížském kabaretu Crazy Horse a zcela jistě přitom nešlo o pornografii. Na základě toho zveřejňujeme celý text Lenky Zlámalové z Týdeníku Echo. V případě, že byste článek chtěli sdílet, dejte pozor, aby i u vás nedošlo k zablokování. Původní fotografii jsme dali na druhé místo v galerii.

Míříme do doby, kdy veřejná debata bude čím dál svázanější, regulovanější a vyměklejší. Bude ji svazovat strach. Strach z ostrakizace, vyhazovu z místa nebo přímo kriminalizace. Je to nebezpečný trend, který v poslední době zasahuje v různé míře všechny vyspělé západní země. U nás má okleštění otevřené veřejné debaty specifickou podobu.

Potkává se tady západní linie, kdy se vytěsňuje kritika, ironie nebo zesměšňování trendů a fenoménů, které jsou považovány za progresivistické dobro, s linií východní. V ní se přesouvá vlastnictví velkých médií, jež jsou ještě jako jediná schopna v rozdrobené veřejné debatě jakž takž udávat tón, do rukou ekonomických skupin s ambicemi ovlivňovat politiku. Nebo přímo v sobě politiku a byznys spojují. Východní proud vytěsňuje z hlavních médií debatu o tom, co je mocensky podstatné, ale v mocenském zájmu oligarchů je o tom kriticky nereferovat. Západní progresivistický proud se snažil dosud spíš neformálně, silou společenského tlaku, vytlačit kritiku progresivních fenoménů, především pokud jde o identitu. Z neformálního tlaku se ale přes nejrůznější regulace typu genderové rovnosti a antidiskriminačních zákonů přechází k tlaku formálnímu. Teď přituhuje, ministr spravedlnosti Robert Pelikán posílá do vlády novelu trestního zákona, kde navrhuje kriminalizovat kritiku sexuálních menšin.

Poslední tři roky od nástupu této vládní garnitury jsou pro svobodnou veřejnou debatu kritické. Z východního křídla symbolizují kastraci veřejné diskuse oligarchové v čele s Andrejem Babišem. Ze západního křídla se v tichosti činí progresivisté Jiří Dienstbier, Robert Pelikán a Michaela Marksová-Tominová. O svých plánech nevedou žádnou veřejnou debatu. V tichosti se je snaží propasírovat vládou a sněmovnou, doufajíce, že si toho většinová společnost, která nemá pro jejich agendu pochopení, ale z valné části je jí to jedno, nevšimne. Svým věrným z řad progresivní levice už to dokážou správně prodat.

Pelikán žádá za vtipy kriminál

Přesně tím stylem naservíroval kriminalizaci svobody projevu ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Je to výrazný posun v dosavadních progresivistických snahách. Dosud se regulaci snažili prosazovat přes občanské nebo pracovní právo, kde pečlivě rozšiřovali různé antidiskriminační regulace. Dávali tím aktivistům možnost žalovat v civilních procesech. Tady si ale každý musí sám platit právníky, soudní poplatky a před soudem na své náklady dokazovat své argumenty. Jistě se najde spousta nejrůznějších aktivistických nevládních organizací, financovaných z peněz českých nebo evropských daňových poplatníků, které samozřejmě právní zastoupení zaplatí. Teď ale Pelikán novým paragrafem o kriminalizaci „hanobení sexuální orientace nebo pohlavní identity“ otvírá šanci přímo k trestním oznámením na kritické, ironické nebo zesměšňující projevy.

V trestním právu neprokazuje ten, kdo žaluje. Prokazuje policie na náklady daňových poplatníků. A advokáty na obhajobu před obviněním si musí platit ten, kdo je z nenávisti nařčen. Je to přesně popření principu, že trestní právo, tedy kriminalizace má platit jen na skutečně vážné činy, které ohrožují společnost. „Všude, kde je to možné, by to mělo být řešeno občanským nebo obchodním právem,“ upozornila před časem na přemíru kriminalizace v rozhovoru pro Týdeník Echo vrchní pražská žalobkyně Lenka Bradáčová.

Pečlivé čtení Pelikánova návrhu ukazuje, že ho dávali dohromady progresivističtí aktivisté, specializující se na práva a nároky identity. Sám ministr spravedlnosti totiž není schopen obhájit, proč nový trestný čin potřebujeme. „Existují ideologie, které stojí na třídní nenávisti a které odmítáme,“ byl schopen říct pouze obecně v nedělní debatě televize Prima Pelikán. Rozruch kolem nového paragrafu hned bagatelizoval jako zbytečný. Neobává se prý ani masivního nárůstu trestných činů za jeho porušení. Doposud bylo kvůli trestným činům „hanobení“ nebo „podněcování k nenávisti vůči národu, rase či etnické skupině“ stíháno několik desítek lidí ročně. Proč tedy vymýšlet nové trestné činy, když je vůbec nepotřebujeme? To je přesně ta tichá progresivistická cesta vpravování regulace debaty o identitě přímo do zákonů.

Posedlost sexuální identitou v tolerantní společnosti

Pečlivé čtení Pelikánova návrhu přímo ukazuje, jak je to oproti dnešnímu stavu podstatné omezení svobody slova. Současný paragraf 356 trestního zákona nese název „Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod“. Podle něj ten, „kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta“.

Třída, kterou Pelikán teď vydává za takovou novinku, je v zákoně už dnes. Navíc se tam mluví i o „jiné skupině“. Už podle dnešního zákona by tedy šlo klidně stíhat někoho, kdo podněcuje k nenávisti třeba vůči homosexuálům. Aktivisté i v domácích poměrech už otázky identity prosazují hodně dlouho, takže v hlavním proudu veřejné debaty se tito lidé sami prosazují jako skupiny. Pelikán ale trvá na tom, aby se slovo třída speciálně doplnilo i do předchozího paragrafu 355, který se dnes jmenuje „Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob“ a trestá se v něm ten, „kdo veřejně hanobí některý národ, jeho jazyk, některou rasu nebo etnickou skupinu, nebo skupinu osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání“.

Z Pelikánovy důvodové zprávy, kterou svým vládním kolegům poslal k připomínkám, je zřejmé, že tady nejde o definici třídy, jež už dnes byla v trestném činu podněcování k nenávisti a jen se z něj přesunuje i do předchozího paragrafu o hanobení, ale o sexuální identitu. Vedle všech zmíněných skupin se totiž má do zákona přidat jak u hanobení, tak u podněcování k nenávisti „sexuální orientace“ a „pohlavní identita“.

Posedlost právě sexuální identitou z předkládací zprávy, která je jinak psaná technickou právničtinou, jen čiší. „Pod sexuální orientací je nutné chápat homosexualitu, bisexualitu, asexualitu a rovněž nelze teoreticky vyloučit heterosexualitu, byť v praxi k takovým případům zřejmě nebude docházet. V návaznosti na povinnosti vyplývající z členství v Evropské unii je dnes sexuální orientace chráněným diskriminačním důvodem. Existuje určitá skupina osob, jejichž pohlavní, resp. genderová identifikace, není zcela konformní s tím, co se očekává ve vztahu k pohlaví, které jim bylo přiřazeno při narození. Tito lidé se označují jako transsexuální či transgender, souhrnně také jako trans osoby. Transsexuální osoby se obvykle identifikují s opačným genderem (označovaným v kontextu transsexuality často také jako ‚pohlavní role‘), než jaký je ‚předepsán‘ kulturou při narození vzhledem k jejich biologickému pohlaví, a snaží se trvale žít v této identitě (roli). To jde často ruku v ruce se striktním odmítnutím primárních a sekundárních pohlavních znaků a s přáním přizpůsobit své tělo – pohlaví – k této preferované genderové identitě. Transsexuální lidé mohou zvažovat, podstupovat a procházet změnou pohlaví (která může, ale nemusí zahrnovat hormonální terapii nebo chirurgické zákroky). Jako transgender lidé jsou označováni lidé, kteří nejsou zcela konformní s genderovou identitou, která se od nich očekává na základě jejich biologického pohlaví, které jim bylo přiřazeno při narození. Na rozdíl od transsexuálních osob si transgender lidé nicméně nepřejí nebo nemají potřebu podstupovat jakékoliv lékařské zákroky směřující ke změně pohlaví.“ Tento velmi podrobný rozbor sexuální identity vychází přímo z právnických komentářů k antidiskriminačním zákonům. Je to tedy pokračování téhož boje, jen v tomto případě drsnějšími prostředky trestního práva.

Falešné házení na Brusel

Klasická je i argumentace, jak se podobné věci do zákonů pokoutně dostávají. Pelikán novelizuje trestní zákon především kvůli boji proti terorismu. Sexuální identita se s tím prostě sveze. Klasicky zavádějící je také argument, že to po nás chce EU. Pelikán se odvolává na „rámcové rozhodnutí Evropské komise z roku 2008 o boji proti některým formám rasismu a xenofobie prostřednictvím trestního práva“. Ale sám přizná, že už jsme tehdy při jednání v EU řekli, že to máme v trestním právu dobře ošetřené. „Ze strany České republiky bylo sice argumentováno, že i dnes je podněcování k nenávisti vůči jednotlivci pro jeho příslušnost k některé z uvedených skupin postižitelné podle tohoto trestného činu, neboť i v těchto případech se jedná o jednání, kterým se podněcuje k nenávisti k celé této skupině, byť v konkrétním případě může být zaměřena pouze na jednotlivce. Při tomto výkladu tak navrhovaná změna představuje pouze precizaci tohoto ustanovení.“ Jinými slovy: EU nic nežádá. Pelikán tam sám svévolně chce sexuální identitu doplnit, což v důvodové zprávě přiznává. Na jiném místě té důvodové zprávy se dokonce usvědčí, že sama EU konstatuje, že „v České republice obecně panuje vůči odlišně sexuálně orientovaným osobám široká tolerance“. Tak proč to kriminalizovat? Když to nikdo nežádá? A když jsme přirozeně tolerantní?

Podlehnout atmosféře a mocným

Je to výstižný případ, jak postupně se svoboda mluvit omezuje salámovou metodou. A za nenávist se považuje to, co je normální kritická debata. Až se třeba objeví čistě hodnotová a etická otázka, jestli mají mít transgender lidé právo adoptovat děti nebo podstoupit umělé oplodnění, a někdo si to dovolí kritizovat, aktivisté ho hned můžou žalovat za podněcování k nenávisti podle pohlavní identity. Nebo když si někdo třeba pro účel společného zdanění manželů dovolí manželství definovat jako svazek muže a ženy.

Progresivistická témata se k nám díky internetu dostávají v poslední době z USA a západní Evropy mnohem rychleji než ještě před pár lety. Tam to začínalo nejdřív v prostředí prestižních univerzit, kde se progresivističtí studenti různými vnitřními kodexy a rozhodnutími akademických rad začali chránit před kritickými názory. K tomu se přidává značná část médií, v nichž se progresivistům dostává velkého prostoru. A pak showbyznys a Hollywood. Ti lidé mají schopnost opanovat veřejný prostor a vytváří kádrovací atmosféru, o čem se smí a nesmí veřejně mluvit. Ta ovlivňuje ostatní. Imunní vůči té atmosféře pochopitelně nejsou ani soudci. A když jsou po ruce divoké paragrafy trestního zákona, mají se o co opřít.

Z toho vycházejí různé organizace, které sledují debaty na sociálních sítích a práskají policii ty, kdo mají k progresivistickým tématům kritické názory. Atmosféře podléhá i policie, která neváhá kvůli údajně šířené nenávisti zatýkat. Ve Velké Británii, v Kanadě, v Německu. Kancléřka Angela Merkelová požádala osobně zakladatele Facebooku Marka Zuckberga, aby se v německé verzi cenzurovaly příspěvky kritické vůči přistěhovalcům. Facebook už se do toho pustil. Moderní levice, která má tu regulaci chování jako svou hlavní agendu, si ráda říká liberální. Americká novinářka Kirsten Powers (před příchodem do médií pracovala v administrativě demokratického prezidenta Billa Clintona) loni vydala knihu The Silencing: How the Left is Killing Free Speech (Umlčení: Jak levice zabíjí svobodu slova). Popisuje v ní, kde a jak se aktivisté snaží umlčovat kritické projevy. Návrhy na kriminalizaci, jaké teď vidíme u Pelikána, jsou samozřejmě součástí arzenálu. Powersová trefně píše o neliberální levici. Jako pravý, klasický liberál v tom totiž vidí ohrožení svobody. Její účet na Twitteru se okamžitě stal cílem nenávistných útoků, jako se to těm, kdo progresivisty kritizují, stává.

Atmosféra, v níž je cítit snaha o omezení svobody projevu, je sama o sobě výrazně nebezpečnější než konkrétní zákony. Stejně jako je v oligarchizovaných novinách mnohem horší než skutečná cenzura autocenzura a aktivní tiché respektování zájmů majitele. Touhu vyjít vstříc těm, kdo mají moc, sledujeme i v jiných případech. V době návštěvy čínského prezidenta policisté aktivisticky zasahovali bez příkazu shora. Jen odečítali vládnoucí garnituře politická přání ze rtů.

Doba, kdy hned každý považuje kritiku, ironii nebo zesměšnění za hanobení či nenávist, bude hodně nepříjemná. Názory se vždy nejlépe tříbí v ostré kritické debatě. A obzvláště od elit se vždy očekávalo, že budou tak silné a sebevědomé, že kritiku unesou. To je dělá elitami. Bude to i doba nudná. Začíná být skoro nepředstavitelné, že by dnes někdo mohl na aktuální společenská a politická témata natočit satiru typu Česká soda z 90. let, kdy se do vaničky s pracím práškem dávalo černé, a vytahovalo bílé dítě se slovy „dočista dočista“. Vysílala se skeč reklamy na Škodu Henlein a ke každému balení německého výrobku se přidával „malý esesáček zdarma“. Neschopnost unést kritiku je znak vyměklé civilizace, která nemá moc šancí být úspěšná.