Teď nejde o USA a naše spojence. Jde o nás

Ve dnech 28. března až 1. dubna se bude vracet přes naše území na svou základnu v Bavorsku konvoj amerických vojáků, kteří se účastnili cvičení sil NATO v Pobaltí. Celkem 118 vozidel, 516  mužů.

Tentokrát nepojedou po železnici, ale po vlastní ose. Má to být manifestace solidarity států NATO, jež pojí ty, co jsou nejbezprostředněji ohroženy čerstvě probuzeným ruským imperiálním apetitem, s těmi, které jsou ohroženy o něco méně, nebo si to aspoň samy o sobě myslí, i těmi, které jsou v pravém slova smyslu za vodou, nebo aspoň mimo citlivou oblast „blízkého zahraničí“ v ruském pojetí.

Transport s odkazem na spojenecké závazky ČR v rámci NATO bez problému schválila česká vláda, námitky neměl prozatím (je neděle 19.00 hod.) ani prezident. Jde o jakýsi symbolický projev dobré vůle ze strany NATO a především USA (budou to američtí vojáci, ostatně Spojené státy a jejich ozbrojené síly jsou, pokud jde o bojeschopnost, sílu a výzbroj, v NATO klíčové).

Věc má i druhou stránku: testuje chtě nechtě i dobrou vůli těch, kterým by v případě potřeby mělo být pomoženo. Jsou vůbec schopni a ochotni tuto pomoc přijmout (v našem případě mám hroznou chuť napsat „strpět“)?

Zdejší proruská lobby v čele s KSČM vycítila příležitost a na internetu i na „sociálních sítích“ chystá demonstrace (dvě mají být v Praze). Připravují se prý i silniční blokády. Ze zkušeností se silničními blokádami, které v minulosti ve věci Temelína pořádali naši rakouští sousedé, víme, že stačí čtyři traktory a dvacet řimbabů, aby způsobili v citlivé věci pořádné komplikace. Naše proruská lobby má ovšem na daleko více.

Přitom platí, že technicky vzato je daleko jednodušší veřejně protestovat proti něčemu (například proti americkému imperialismu) než se za něco (například za solidaritu se spojenci v NATO) veřejně postavit. Ve stabilizovaných demokratických státech patří demonstrace proti něčemu k dennímu provozu. O záležitostech „za něco“ se spolehlivě stará silná a legitimní státní reprezentace. 

My dnes bohužel ve všem všudy stabilizovaný a ve všem všudy demokratický stát nejsme, a v sázce je tu přitom daleko víc. Mluvívá se demagogicky o „mírových iniciativách“, „boji z mír“. Ve skutečnosti je to u takových „mírových iniciativ“ všeobecně a u té naší rusko – komunistické zvlášť test na to, zda už je zkoumaný národ mírumilovný natolik, že se ani nechce bránit.

Proruská lobby má před sebou navíc příklad velkého úspěchu z nedávné minulosti – radar v Brdech. Jistě, tehdy byla situace jiná a klidnější než dnes: žádný konflikt na Ukrajině a žádná „hybridní válka“. Slabá Topolánkova vláda se ani neodvážila záležitost předložit parlamentu a Američané projekt nakonec raději sami stáhli.

To, před čím dnes česká společnost stojí, je tedy průběžný test: dokážeme, že jsou u nás pořád ještě lidé, kteří stojí o nabízenou pomoc v případě, že jí bude zapotřebí? Protože těm, kteří dávají více či méně najevo, že o žádnou pomoc nestojí, nikdo pomáhat nebude: a bude rád, že nemusí, protože pomoc vždycky víc bolí toho, kdo ji poskytuje, než toho, kdo ji přijímá.

Způsobů, jak v příštích dnech, při průjezdu amerického konvoje, dát takovou ochotu přijmout pomoc najevo, je spousta: o jednom organizovaném informuje průběžně server Svobodné fórum a já informaci přejal na svých Událostech. 

Zatím tedy stačí udělat pro to, aby naši spojenci zaregistrovali, že se s nimi solidarizujeme a že v případě potřeby o pomoc stojíme, poměrně málo. Pokud to zanedbáme, můžeme to mít v budoucnu i vzhledem k našim nepřátelům, kteří pilně pracují, o něco složitější.

V roce 1948, pár měsíců po únorovém puči, napsal americký velvyslanec v Praze Laurence A. Steinhardt v depeši do Washingtonu o situaci v ČSR mimo jiné toto: „Z amerického stanoviska zdá se být opovrženíhodné, že s výjimkou několika studentů ani jedna osoba, od prezidenta republiky až po nejposlednějšího občana, neutrousila veřejně na obranu svých politických svobod ani slovo.“ 

K tomu je třeba poznamenat trojí: za prvé, i tady a teď jde – i když to některým není na první pohled zjevné – o zachování našich politických svobod, protože jde o státní a národní suverenitu a demokracii. Za druhé, velvyslanec Steinhardt se v jedné podstatné věci zmýlil: to, co líčí, není opovrženíhodné z amerického stanoviska, je to opovrženíhodné tak vůbec. A konečně: naše situace je dnes lepší než v roce 1948: česká společnost je o něco méně prohnilá a ruské pozice v naší zemi i ve světě o dost slabší než tehdy. O to potupnější by bylo, kdyby to o nás někdo mohl dnes říci znovu.

Nedělejme si tedy iluze: v této chvíli a v těchto věcech se v první řadě nejedná o naše spojence obecně ani o Američany zvlášť. Jde o nás. Neměli bychom nic zanedbat. Když někdo opustí a zradí sám sebe, nikdo mu nepomůže. Ono to totiž ani nejde.